V minulém díle jsme se věnovali tréninku jednotlivce – hráče, dnes se zaměříme na osobu možná nejdůležitější – člověka, na kterém leží polovina osudu utkání, někoho, kdo se musí pokaždé dobře vyspat. Pokud hráči cítí oporu v zadních řadách, pak si logicky i víc dovolí a cítí větší jistotu. Proto je nutné vychovat si mladé hvězdičky, které budou tak trochu zhýčkané, protože jsou výjimečné….. Tak trochu s nadsázkou jsem zahájil dnešní díl. Samozřejmě, že gólman nemůže být nijak protežován, přesto jednu výhodu mít musí – a to sice samostatný trénink. Pozice florbalového gólmana není nijak jednoduchá. Složitý postoj na kolenou vyžaduje odolnost, stejně jako „vstřebávání“ ran od míčků. Řekneme si, jak co nejlépe naše opory zadních řad trénovat.
Začít bychom měli v mentální přípravě. Jak to jistě všichni známe z práce, školy atp., když se špatně vyspíme nebo nám něco „přelítne přes nos“, stojí naše nálada takříkajíc za pendrek a nic se nám nechce dělat, vidíme se spíš někde v posteli u televize. Brankáři jsou na tom stejně, jen s tím rozdílem, že se prostě nemůžou sbalit a jít spát. Zápas mnohdy musí dochytat, i když tým prohrává vysoko a jeho výkon taky není zrovna výstavní. Na to je třeba připravit jak spoluhráče, tak právě ochránce svatyně. Ne vždy se zápas povede, to je jasné. Důležitá je ale mentální podpora spoluhráčů!!! Pokud se mančaft rozhodne, že si s brankářem neplácne (i taková maličkost zvyšuje sebevědomí, věřte tomu!) a nepodpoří ho, gólman pocítí nejistotu a hra ho nebude bavit. Bude kupit spoustu chyb a vše se negativně podepíše na výsledku celého týmu. Proto je veledůležitý dostatečný spánek (vůbec není na škodu „dát si šlofíka“ po obědě, naopak právě tohle povzbuzuje a pozitivně ovlivňuje organismus) a kolektivní povzbuzení. Zkuste sem tam „ucedit“, jak chytá výborně. Pokud to nepřeženete, aby neskončil „na hrušce“, bude vědět, že je jeho snaha vidět. Na tohle jsou naprosto ideální týmová posezení kdekoliv. Právě hlava totiž ovlivňuje víc jak 50% výkonu brankáře. Ani sebelepší brankář s talentem od Boha nebude chytat excelentně, pokud na něj budou spoluhráči kašlat. Proto znovu – chválit, chválit, chválit!!!! Poslední poznámka k psychice– spousta brankářů jsou introverti. Před zápasem se potřebují maximálně soustředit a uzavřít sami do sebe, nebraňme jim v tom. Už jsem se setkal s případem, kdy trenér vysloveně žádal gólmana o vytažení sluchátek z uší při rozcvičce. Mnohdy jde ale o rituály posilující psychiku, takže NE – NESTARAT SE!
A jdeme na pohybovou stránku. Kvalitní brankář musí být pružný, rychlý a mentálně odolný. Když ponechám poslední bod zmiňovaný výše stranou, je potřeba trénovat především pohyb a pružnost. Jak mi kolega gólman říkal, velice praktické je boxování do pytle. Zní to sice možná směšně, ale pamatujete na scénky z filmu Rocky, kdy kluci boxovali s úžasnou frekvencí do všeho možného? Však si to sami zkuste, není to tak snadné, jak to vypadá. Tohle je výborné na pohyb rukou, hlavně pak na zrychlení pohybu. Na nohy je naprosto skvělé švihadlo, jmenovitě ho užívá např. reprezentační gólman Česka David Rytych. Zpevňuje a zrychluje pohyby nohou, což se projeví při práci v brankovišti. Doporučuje se nepřehánět to příliš s posilováním, brankář nemá být hora svalů, nýbrž mrštná „guma“.
Trénink s balónkem si doma může zkoušet naprosto každý. Tohle cvičení by měl brankář dělat vždy a všude (před tréninkem, zápasem….). Jde o prosté házení míčku o zeď a jeho následné chytání. Na tréninku by se takhle měli spolu zahřívat oba brankáři, doma postačí zeď. Výborné na zahřátí rukou, míčky potom tolik nebolí, rovněž na postřeh. Důležité je ale postupné zvyšování frekvence, jinak by cvičení ztratilo smysl. Dalším cvičením na doma je vyhazování balónku do vzduchu, brankář se naučí odhadovat dopad a rotaci míčku, pokud k tomu připojí i schopnost orientace a rychlých rukou, je z toho všeho nadějná akce. Výhozy lze doma trénovat pouze po zemi, a to pochopitelně jen o postel čí skříň, tuhle část bych ale nechal do haly.
Brankář je rozcvičen, protažen, chystá se do branky. Pro začátek je ideální klasický půlkruh, kdy se hráči rozestaví na úroveň basketbalové „trojky“ a postupně jeden po druhém střílí. Začínat se MUSÍ mírně, pokud vypálíte hned zpočátku naplno, ruce vašeho „lapače“ zavyjí bolestí. Však si sami stoupněte a nechte se napálit bez rozcvičení natvrdo – to je bolest!! I když postupně přitvrdíte, nikdy nekončete úplně naplno – tohle cvičení se dělá kvůli rozchytání brankáře, ne střílení gólů!!
Především v zimním období se doporučuje nošení rukavic před tréninkem, předejdete tak nepříjemným zraněním prstů nebo obecně rukou.
Pár poznámek pro hráče. 1) Brankář je člověk jako vy, proto je schopen reagovat v jednu chvíli 100% pouze na jeden míček! Nepalte do něj naráz 3, je to bolestivé a naprosto nesmyslné! 2) Při střelbě z velkého brankoviště při tréninku není vaším úkolem zabít nebo zmrzačit brankáře, nýbrž trefit branku! Odpusťte si golfové údery z takové blízkosti. 3) Když brankář potřebuje pít, znamená to, že potřebuje pít. Neřvěte proto na něj a nenadávejte mu, nemá volnost jako vy. 4) Jak jsem zmiňoval už na začátku, brankář je tak trochu originální. Pokud bude mít nějakou úlevu (a to většinou mívá – především při běhání), nemějte mu to za zlé, vy se jistě nemusíte tak často mučit se švihadlem jako on.
Na závěr si probereme poznatky ze hry. V první řadě jde o správný postoj. Jsou možné prakticky 3 druhy postojů, dělí se podle úrovně zvednutí rukou. Osobně doporučuju variantu s rukama u hlavy, přece jen dáte ruce snadněji a rychleji dolů jak nahoru. Málokdo je tak rychlý jako např. Rytych. K tomu se váže i výběr místa. Správné pokrytí tyčky nebo vyjetí z branky kvůli zmenšení střeleckého úhlu může velice znesnadnit práci útočníkovi. Tohle chce praxi, tudíž trénink, trénink a trénink. Mladým klukům ale trenér musí ukázat, jak si správně stoupnout, mívají tendenci klečet pořád na prostředku – to je chyba. Přesun v brankovišti provádět za pomoci druhé nohy, rozhodně se neklouzat, jako když v zimě sjíždíte po zadku kopec. Pak už jen trénovat výhozy. Styl je čistě na vás, pravidla nejsou daná, ideální je ale švihnutí balónku zespodu, míček má razanci a dá se i celkem zaměřit. Opět to ale vyžaduje spoustu hodin tréninku.
Poznámka na konec – pokud nemáte v brance zrovna florbalového Haška, nezoufejte. O tenhle „nastřelovací“ post není přílišný zájem a pokud budete vašeho gólmana patřičně motivovat, jistě tréninkem dožene to, co mu nebylo „zhůry dáno“!