Ararat (5136 m n. m.) známe z biblických příběhů asi všichni. Příběh o potopě světa, kde se ukrýval Noe i se svou archou, kdo by o něm neslyšel. Co už možná tak známé není, je moderní historie Araratu. Vedle toho je to taky jedna z těch vůbec nejdostupnějších pětitisícovek z našeho území, na kterou nejsou potřeba skoro žádné zkušenosti. Největším nebezpečím je určitě podcenění aklimatizace.
To všechno, spolu s kurdským území, na kterém se nyní nachází, z něj činí ideální cíl pro letní výlety.
Historie
Jednou z důležitých křesťanských „bájí“ je určitě zvěst o zatopení světa a Noemově arše. Ta by se měla údajně nacházet právě na svazích Araratu. Přestože probíhalo několik set pokusů o objevení trosek této lodi, dosud se nepodařilo vědecky prokázat, že by se na místě jakékoliv fragmenty staré 5000 let nacházely.
Nyní Ararat leží bez diskuze na tureckém území, jeho problémem jsou však hranice – íránská je jen 10 km daleko a arménská jen o kousek dál, 30 km. Arménci horu považují za svůj národní symbol – ostatně z Jerevanu, hlavního města, je na ní za dobré viditelnosti nádherný výhled – a dlouho také jejich byla. Během divokého 19. století se zde přelévala hranice mezi Arménii a Persií, později se do sporu začalo míchat i Rusko a později Sovětský svaz, stejně jako Írán. Konflikty se nakonec uklidnily a území připadlo Turkům, což Arménci dosud nelibě nesou.
Klid ale v této oblasti nikdy netrvá dlouho. V současnosti oblast totiž obývají Kurdové, etnikum, které hrálo velkou roli při válce proti ISIS a se kterým má velký problém současný turecký prezident. Potyčky v oblasti tak rozhodně nejsou výjimkou. Samotná poslední vesnice pod vrcholem je kurdská, není tak od věci se trochu zamyslet nad tím, co člověk veřejně říká.
Výstup výškovými tábory
Jak už jsme si řekli, výstup na Ararat není nikterak náročný, z pětitisícovek je to jedna z těch vůbec nejlehčích. Je to zejména kvůli jeho vulkanickému původu, kdy sopky bývají obecně jednodušší než podobně vysoké hory vzniklé tektonickou činností. Paradoxně jedna z nejtěžších věcí na celém výstupu je se sem dostat, letecky to zabere tři lety a pak už je to pár hodin autobusem.
Centrum oblasti je město Dogobayazit. Z něj je to ještě hodina cesty po částečně asfaltové, ale převážně štěrkové přímo pod horu do vesnice Eliköy. Výstup jako takový začíná v 2200 m n. m., odkud to trvá přibližně 5 hodin po pohodlné cestě do prvního tábora (C1, jako Camp 1). Ten se nachází v asi 3200 m n. m. Ideální je z Dogobayazitu vyrazit hned ráno, abyste ještě večer stihli dojít do tábora.
Další den vás čeká přibližně stejná porce převýšení, C2 je totiž v asi 4200 m n. m. Po cestě není nic zákeřného ani jinak překvapivého, odpoledne se ještě hodí vystoupat pár set výškových metrů, aby si tělo zvyklo na větší nadmořskou výšku.
Na vrchol!
Na vrchol to je z C2 necelý vertikální kilometr. Stany atp. nechte v táboře a nalehko vyrazte nahoru. Prvních 600 metrů zvládne každý, v asi 4800 m n. m. začíná ledovec. Jistit se není potřeba, ale je docela určitě nutné mít mačky i cepín a hlavně vědět, jak je použít! Je určitě dobré vyrazit co nejdřív ráno, ledovec je po noci ztvrdlý, lépe se po něm chodí a je i bezpečnější. Každopádně ale není nijak strmý a výstup až na vrchol by měl zvládnout takřka každý.
Po zdolání stačí vyrazit dolů. Je jen na vás, jestli se cestou zpátky zastavíte v C2, v C1 nebo až úplně dole.
Povolení
Bohužel, jakkoliv je Ararat objektivně velmi málo nebezpečná hora, nelze na ní vyjít jen tak. Turecko si od každého lezce žádá 200 dolarů jako permit pro výstup, což by se ještě dalo přežít, horší je to s povinností mít najatého lokálního vůdce. Ti ovšem takřka nikdy nemají UIAA certifikaci (ostatně ani žádnou jinou), nemají mnoho zkušeností a dost často ani nedokážou dobře odhadnout počasí, výstup s nimi tak může být o dost nebezpečnější než bez nich. V Turecku bychom ovšem porušování zákonů na vlastní pěst úplně neriskovali.
Aklimatizace
Podcenění výškové přípravy je asi nejčastějším důvodem (snad vedle počasí), proč lidé výstup vzdávají. Přestože 5000 m n. m. je ještě velmi vzdálených do zóny smrti (ta začíná přibližně v osmi tisíci metrech), je to výška, která bez aklimatizace může způsobovat velké potíže s dýcháním atp.
Nejjednodušší prevencí je před samotným výstupem zkusit vystoupat na jiné, o trochu menší hory. Jako úplně ideální se k tomuto účelu jeví třeba pohoří Kačkar. V něm se dá naplánovat překrásný pětidenní trek s výstupem na nejvyšší horu (3937 m n. m.). Po zdolání tohoto treku by již aklimatizace neměla být problém a na vrchol by vám to zezdola rozhodně nemělo zabrat víc než dva nebo tři dny. Ještě se hodí, že jakkoliv lze na vrchol vystoupat prakticky kdykoliv, nejčastěji se výstupy provozují v létě, kdy je na hoře nejméně sněhu.
