V jednom z minulých dílů jsme si povídali o začátcích na skalách – jak se jistit, jaké mít vybavení, kde začít. Celou doba byla ale řeč o sportovních cestách, tzv. jednodélkách. Když cestu vylezete, od slaňovacího kruhu vás jistič začne spouštět dolů. Existují ale i jiné cesty, tzv. vícedélky. Jak fungují? Když vylezete ke slaňovacímu kruhu, uděláte si z něj štand (místo pro jištění) a začnete jistit druholezce, tentokrát zeshora. Až k vám doleze, vydáte se znova nahoru, na další délku. A tak pořád dokola.
Těmto cestám se kromě vícedélek říká také tradiční, protože přesně o tomhle skalní lezení vždycky bylo. Najdeme je skoro všude a jsou o nich i takřka všechny lezecké filmy, namátkou třeba El Cap (v Yosemitech) nebo Nordwand (v severní stěně Eigeru). Už od počátku je dělíme na dvě kategorie – ty, kde už jsou cesty předvrtané a vy do nich jen cvakáte presky, nebo ty, kde musíte chystat vlastní postupové jištění. My se dnes budeme bavit hlavně o prvním způsobu, kdy už je železo ve skále umístěno.
Pokud jste v lezení noví, vězte, že lezení vícedélek je to nejtěžší, co se dá lézt. Než se do nich pustíte, měli byste mít perfektně nastudovanou metodiku, spolehlivého parťáka, znát svoje schopnosti a mít vylezené desítky sportovních cest.
Nepřestřelte obtížnost
V podstatě to nejhorší, co můžete před svou první vícedélkou udělat, je přestřelit svoje schopnosti. Pokud totiž na sportovních cestách lezete v pohodě obtížnost 6c, neznamená to, že ji v pohodě polezete i na dlouhých vícedélkách. Představte si totiž, že byste měli to samé 6c vylézt 12x v řadě…
Zvyklosti udávají, že byste ze své obvyklé obtížnosti měli 2 až 3 stupně slevit. Pokud tedy normálně lezete 6c, zaměřte na maximálně 6a, spíše ale klidně pětku. Až se rozlezete a zjistíte co a jak, klidně můžete přitvrdit, ale na začátku je opravdu dobré to nepřehnat. Při lezení vícedélek totiž hrozí objektivně mnohem více nebezpečnější. Proč? Protože jsou těžší. Ne fyzicky, ale technikou jištění.
Metodika
Metodika lezení na sportovkách je objektivně jednoduchá. Jeden uzel na sedáku, pár expresek, jeden kyblík, jedna karabina, jedna odsedka a to skoro stačí. Princip tradičních cest ale spočívá v mezijištění. Když vylezete cestu, nahoře vás nikdo nespouští dolů. Naopak, cvaknete si odsedku a začnete jistit druholezce. Ten postupně vycvákáva expresky ze skály, až doleze přímo k vám. Vy nemáte kyblík (nebo jiné jistítko) na sobě, ale mezi sebou a skálou. Když totiž druholezec spadne, mohlo by to s vámi o skálu pořádně praštit. Tohle tomu aspoň trochu zabraňuje.
Když druholezec doleze, cvakne se do štandu on, předá vám expresky, vy se navážete osmou na lano a vyrazíte na druhou délku. Takhle se pokračuje pořád dokola, dokud nevylezete na konec cesty. Z něj většinou vede normální pěšina zpět dolů. Problém nastává, když z nějakého důvodu cestu nemůžete vylézt – zkazilo se počasí, je příliš obtížná atp. – v tom případě totiž musíte až dolů slaňovat. Při slaňování byste měli používat prusíky, ty zabraňují nechtěnému pádu.
Neztraťte se
Problém, se kterým se na sportovkách takřka nesetkáte, je navigace. Na 15metrové skále tak maximálně nalezete do jiné cesty, ale na 400m stěnách to už je o dost jiné. Nýty nejsou jen pár metrů od sebe, ale občas musíte klidně několik stovek metrů popojít. Důležité je tak nepodcenit domácí přípravu a pořádně si nastudovat, kudy cesta vede – v některých stěnách jich jsou klidně desítky a určitě nechcete skončit v 7a, když si lezete pohodové 5b.
Vyrazte brzo
U vícedélek platí stejné zásady jako u horolezectví – začněte brzo. Opravdu brzo. Ideálně s východem slunce. Odpoledne se totiž častěji kazí počasí, a jestli něco nechcete, tak je to schytat bouřku, zatímco visíte na skále obsypaní železem. S tímto samozřejmě souvisí obezřetné sledování předpovědi počasí. Kromě toho se skála odpoledne přehřívá, hůře se hledají chyty atp. Zkrátka, lezte brzo ráno.
S brzkým startem souvisí i samotná rychlost lezení. Ne ani tak samotného lezení po skále, s tím nemáte příliš šancí mnoho udělat, ale hlavně technických manipulací. Umíte rychle rozmotat lano? Jak dlouho vám trvá založit štand? Navázat prusík před slaňováním? Všechno tohle byste měli dělat skoro poslepu.
Kam vyrazit?
Česká republika, na rozdíl od oblastí pro sportovní cesty, bohužel nedisponuje takřka žádnými vícedélkami. Pro požitek z nich musíme vyrazit do zahraničí. Naštěstí, tradiční oblasti se takřka neliší od sportovních cest. Hledat tak budete v rakouských Alpách, Francii, Španělsku, chorvatské Paklenici i jinde po Balkáně.
Ty úplně nejznámější cesty asi už znáte – El Capitan, Half Dome, severní stěna Eigeru a tak dále. Než o nich začnete byť jen uvažovat, určitě doporučujeme se pořádně vylézt v „noname“ cestách, kterých naleznete jen v Evropě tisíce.
A na závěr ještě jeden tip – zouvejte si po každé dělce lezečky. Celý den v nich totiž strávit nedokážete a vaše nohy vám na konci dne výrazně poděkují.
