Ve světě horolezectví asi neexistuje nikdo, kdo by Tre Cime (také Tři zuby nebo Drei Zinnen) neznal. Pohled na tři úžasné věže tvořené kompaktním dolomitem (hornina podobná vápenci) vzbuzuje snad v každém touhu je vylézt. Také že se na nich několik desetiletí posouvaly hranice sportovního lezení…
Samotná hora se skládá ze tří „podvrcholů“. Nejvyšší z nich je Cima Grande (2999 m n. m.), západněji je Cima Ovest (2973 m n. m.) a nejmenší výšku má Cima Piccola (2875 m n. m.). Aby to bylo ještě trochu komplikovanější, nejmenší z vrcholů je tvořen třemi samostatnými vrcholy (Cima Piccolissima, Punta di Frida a Cima Piccola). Impozantnost celého uskupení podtrhuje, že jakoby samy vystupují z hromady suti.
Zajímavá historie
Než se dostaneme k samotnému lezení, je zajímavé zmínit se o historii, která tuto oblast smutně poznamenala. Vrcholy totiž leží takřka přesně na hranicích mezi Belluno (německy mluvícím regionem) a Bolzanem (italsky mluvícím regionem). Před první světovou válkou zde probíhala hranice mezi Rakouskem-Uherskem a Itálii, což nevyhnutelně vedlo k válečné frontě přesně v této oblasti během první světové války. Až do dneška můžete v okolních skalách potkat mnoho tunelů a zbytků válečného opevnění, které je místy využito k zajištěným cestám.
Výstupy normálkou
První výstup na vrchol Cima Grande proběhl už v roce 1869 rakušanem Paul Grohmannem, ostatní věže následovaly jen pár let poté. Trasy jižní stěnou se používají i nyní, jsou totiž zdaleka nejjednodušší a lezení v nich nepřesahuje UIAA III až IV (podle toho, kterou věž lezete). Zvládne je tak i přiměřeně zdatný začátečník, pokud jde s někým zkušenějším.
Nejlepším východiskem pro výstup na Cima Grande je chata Auronzo (jako ostatně i na další věže), ke které se dá vyjet autem (s drsným poplatkem 25 €). Pár set metrů se pokračuje směrem k chatě Lavaredo, pak se odbočí suťoviskem kolmo nahoru, přímo pod stěnu. Ta se celá zprava obejde, než se dojde pod žlab mezi Cima Grande a Cima Ovest, odkud se začíná lézt.
Při lezení – na všechny tři vrcholy – vás čeká spousta různě těžkých úseků, které byste ale pravděpodobně měli zvládnout. Připravte se ale na spáry, lavice, traverzy, komíny i všechny ostatní lezecké vychytávky. Přestože stěny pochopitelně byly vylezeny i free solem, rozhodně doporučuji jištění (a vědět, jak ho použít). Hlavně cesta dolů je mnohem příjemnější, když se slaňuje.
Převislá severní stěna
Zatímco výstupy jižní stěnou zvládne (skoro) každý, panoramata severní stěny jsou ta nejznámější. Prvních 300 výškových metrů je u Cima Grande převislých! Zapomeňte na lezení UIAA IV, tady se poleze mnohem víc, VI – IX. Asi nejlezenější cesta na vrchol se jmenuje Comici – Dimai, je to 550 metrů volného lezení s obtížností VI- na 16 délkách, z nichž některé mají i přes 50 metrů. Poprvé byla vylezena v roce 1933.
To ale pochopitelně není jediná cesta v jižních stěnách, vyřádí se tu takřka všichni, i ti nejzkušenější. Famózní je i Hasse – Brandler (18 délek, VIII+), Cassin na Cima Ovest nebo fenomenální Das Phantom der Zinne, za nějž nejvíce hovoří spodní tři délky v obtížnosti IX-, IX a ještě jednou IX-. Celkově dosahuje obtížnosti IX+.
Co s sebou?
Rozhodněte se vám bude hodit klasická výstroj na lezení – sedák, jistítka, presky (těch aspoň tak 15), odsedku, pro dojišťování i pár friendů, smyc a vklíněnců – přestože na skalách je spousta skob a nýtů, občas jsou opravdu daleko od sebe a pády by to nebyly příjemné. Zejména v těch jednodušších, a tedy nejlezenějších cestách, je bezpodmínečnou nutností helma, kameny tu totiž padají takřka neustále. Pokud polezete v létě, vezměte si s sebou dostatek vody. Slunce umí bílé dolomitové stěny pořádně rozehřát a dva litry vody na člověku je spíše minimum.
Dobrým tipem je určitě nevyrážet o víkendu a ideálně ani v létě, alespoň pokud se chcete vyhnout davům lidí (a tedy i kamenům, které na vás shazují).
Co jiného?
Italské Dolomity pochopitelně u Tre Cime nekončí, přestože je to dost možná jejich nejznámější vrchol. V celé oblasti se nachází velká spousta ferrat, které dost často prochází zákopy a tunely právě z první světové války. Mezi ty nejhezčí patří B/C cesta na Torre di Toblin (2 617 m) nebo De Luca Innerkoflel, jejíž úvodní metry se nachází právě v tunelu.
Pokud už jste ale vyzkoušeli všechny tři věže a potřebujete si trochu oddychnout od lezení, jsou tu i další možnosti – relativně blízko se nachází třeba Piz Boe (3152 m n. m.), na který se dá jednoduše vyběhnout, nebo Marmolada (3343 m n. m.), na kterou opět vede krásná hřebenová ferrata.
Takřka povinností je vzít si do Dolomit i silniční kolo, neboť málokde na světě najdete hezčí a kopcovatější silnice. Přímo pod Tre Cime se nachází průsmyk Col Sant’Angelo (mimo jiné je u něj i kemp, kde se dá nocovat), v blízkém okolí je pak třeba Passo Tre Croci nebo světově proslulé Passo Pordoi.
