Nejvyšší činná evropská sopka Etna, která se nachází na východním pobřeží Sicílie, každoročně přitahuje tisíce turistů. Tento přírodní unikát je navíc od roku 2013 zapsán mezi přírodní památky Světového dědictví UNESCO.
Nejvyšší činná sopka
Sopka Etna je nejen nejvyšší činná evropská sopka, ale také druhá nejmohutnější sopka v Evropě. Etna se na východním pobřeží italského ostrova Sicílie – konkrétně poblíž měst Messina a Catania – tyčí do nadmořské výšky 3 329 metrů.
Neustálá sopečná aktivita
Sopka Etna je neustále aktivní, což ostatně dokazuje kouř, který se permanentně valí z jejích vrcholových kráterů. I přesto turisté stoupají vzhůru po jejích svazích, a to až do nadmořské výšky kolem 2900 metrů. Nutno podotknout, že Etna je spolu se sopkou Stromboli a havajskými sopkami jednou z turisticky nejatraktivnějších sopečných oblastí na světě.
Etna a turismus
Turisté mířili na Etnu již během druhé poloviny devatenáctého století. Nepravidelné turistické návštěvy trvaly až do první poloviny dvacátého století. Od šedesátých let dvacátého století se na Etnu začaly pořádat hromadné turistické zájezdy, organizované cestovními kanceláři.
Proměnlivá výška
Jelikož Etna vykazuje neustálou sopečnou aktivitu, v průběhu staletí se tím pádem měnila také její výška. K roku 2009 byla Etna vysoká 3329 metrů. Ovšem ještě do erupce, která nastala v roce 1981, tato sopka měřila o 21 metrů více. A to 3350 metrů nad mořem.
Čtyři hlavní vrcholy
Vrchol Etny v současnosti tvoří celkem čtyři hlavní sopečné krátery. A to 250 metrů vysoký kráter Bocca Nuova, který vznikl v roce 1968, dále kráter Voragine vzniklý v roce 1964, Severovýchodní kráter vzniklý v roce 1911 a Jihovýchodní kráter vzniklý v roce 1971.
Systém pravých žil
Vědci poukazují na to, že jsou tyto čtyři hlavní sopečné krátery propojeny systémem pravých žil. Během erupcí se ale často ukazuje, že každý z kráterů se umí chovat také samostatně.
První záznamy o erupcích
Sopka Etna je činná tisíce let. Nejstarší záznamy o erupcích Etny pocházejí dokonce ze starověku. Nejstarší dochovaný záznam o erupci Etny přitom pochází z pera řeckého historika Diodóra Sicilského (90 př. n. l. – 27 př. n. l.). První popis erupcí na Etně pak ve svém eposu Aenies zaznamenal římský básník Publius Vergilius Maro (70 př. n. l. – 19 př. n. l.).
Erupce ve třetím tisíciletí
Jedna z nejmohutnějších erupcí proběhla v roce 1669. Láva ze sopky Etny se tehdy rozlila až do města Catanie a částečně jej poničila. Další obrovské erupce byly zaznamenány v roce 1910, 1917, kdy láva tryskala do výšky až 800 metrů, nebo v roce 1923.
V současnosti Etna vykazuje stálou sopečnou aktivitu. Od začátku třetího tisíciletí přitom na Etně došlo k pěti erupcím. A to v letech 2001, 2002–2003, 2004–2005, 2007 a 2008.
