Zimu už jsme v Česku ochutnali i v nízko položených polohách a zajisté nebude trvat dlouho, než prašan kompletně pokryje všechny hory v Česku. Minule jsme si tu povídali o skialpech a kde je ideální je na zkoušku poprvé okusit, dnes se zaměříme na snad nejstarší usnadnění chůze po sněhu a ledu – sněžnice.
Jak fungují?
Princip sněžnic je veskrze jednoduchý a vychází ze základních znalostí fyziky – čím větší plochou na sníh dopadáte, tím menším působíte tlakem, a tedy tím méně se proboříte. Sněžnice tak obvykle několikrát zvětší plochu, kterou se vaše noha dotýká sněhu, díky čemuž se v ideálním případě vůbec nepropadnete. Většinou ale sníh nemá ideální konzistenci, a tak se jen propadnete méně, než byste se bývali propadli jinak.
Sněžnic je samozřejmě mnoho druhů – zatímco některé se hodí spíš na pohodové procházky, jiné s sebou klidně můžete vzít klidně na vysokohorské túry.
Výhody
Výhody oproti běžné chůzi jsou nasnadě – nepropadáte se. Nebo aspoň ne tolik. V naprostém prašanu to samozřejmě je pořád makačka, ale největší výhodu najdete na firnu, tam, kde byste se bez sněžnic úplně propadli, se na sněžnicích udržíte v pohodě nahoře. Sněžnice navíc zvětší plochu okolo vaší nohy a v kombinaci s návleky tak skoro neexistuje možnost, jak by se vám sníh dostal do boty.
Další výhodou je pak jejich velká jednoduchost, na rozdíl od skialpů nebo lyží se nemusíte učit, jak na ně, prostě jdete. Lehká váha z nich činí ideálního společníka tam, kde jdete dlouho bez sněhu nebo pokud nevíte, jestli sníh vůbec potkáte, a máte je „jen“ pro jistotu. Stejně tak jsou oproti ostatním poměrně levné, skladné, rychle se s nimi manipuluje a dají se i půjčit i v zemích, kam ještě jiné zimní sporty nedorazily.
Kromě výhod samozřejmě existují i nevýhody – tou největší je pomalost pohybu a absence adrenalinu při sjezdech, protože při chůzi z kopce jdete jen o trochu rychleji než do kopce.
Vázání
Způsob připevnění k botě je snad vůbec nejdůležitějším prvkem všech sněžnic. Na rozdíl od skialpů nebo lyží nepotřebujete speciální boty, stačí vám obyčejné pohorky, o to důležitější ale je, jak pevně sněžnice k noze upevníte. Nejjednodušší sněžnice disponují pouze gumovým návlekem, do kterého nohu zastrčíte. Pokud máte návlek zvolený ve správné velikosti, není na tom nic hrozného, pokud je ale příliš velký, bude vám noha vypadávat a z každého výletu se stane utrpení (pokud je příliš malý, nohu do něj ani nedáte).
Většina „dražších“ sněžnic disponuje různými stahovacími přezkami, kterými můžete botu k rámu doslova přivázat. Pásky jsou většinou plastové nebo textilní, často disponují ochranou před namrznutím, aby se s nimi dalo manipulovat i za špatných podmínek. Obecně, snadnost manipulace je po upevnění boty druhým nejdůležitějším faktorem.
Ať tak či tak, všechny druhy vázání jsou kloubově upevněny k přední části rámu tak, abyste měli pohyblivou patu. Bez toho – podobně jako na skialpech – byl pohyb do kopce skoro nemožné. Pokud si chcete život ještě trochu ulehčit, můžete si zakoupit sněžnice s podpatěnkou, tu si pak dáte pod patu, abyste se s nohou nemuseli vracet až na zem, ale zastavili se pár cm nad ní. Podstatně tím tak šetříte lýtka.
Rám
Rozlišujeme dva druhy rámu – plastový a trubkový. Trubkový disponuje síťovým výpletem, samotné trubky jsou většinou tvořeny duralem. Výhodou je lehčí váha, nevýhodou je snadné zničení výpletu a hlavně fakt, že při vytažení z hlubokého sněhu musíte tahat část sněhu s sebou. Navíc s ním takřka nejde chodit po smíšeném kamenito-sněhovém terénu. V současnosti už je na ústupu, přestože dříve tvořil drtivou většinu všech sněžnic.
Plast je obvykle tvrzený a vytvořený tak, aby nezkřehl ani v těch nejmrazivějších teplotách. Ve sněžnice jsou vytvořeny otvory, kterými sníh může propadávat, a tak je i postup hlubokým sněhem relativně plynulý. Problém mu nedělají ani kameny, proto je v současnosti tak vůbec nejoblíbenější.
Další vychytávky
Sněžnice už jsou s námi minimlně několik staletí (existují dokonce hypotézy, že je používal i Ötzi), a tak jsme přišli se spoustou zlepšováků, jak si jejich užívání ještě více zjednodušit. Tím prvním jsou určitě hůlky – bez nich bychom se nikam nevydali. Pomůžou jak ve výkonu samotném, ale hlavně v traverzech nebo tam, kde vám sněžnice prostě moc nedrží. Doporučujeme co nejširší košíčky.
Zuby/Drapáky umístěné pod přední částí rámu zase podstatně zlehčují postup do kopce a/nebo po ledu. „Zakousnou“ se do ledu podobně jako mačky a po tom, co na ně přesunete váhu, vás už nepustí dolů. Výstup ve vysokých horách je bez nich takřka nemožný. Alternativou jsou „hřeby“, které jsou rozesety po spodní straně sněžnice. Z vlastní zkušenosti musíme říct, že bychom však vždy preferovali zuby.
Podobně fungují i ozubené lišty na spodních stranách sněžnic. Ty zase pomáhají držet směr a nejvíc je uplatníte v traverzech nebo na ledu, kde se bez nich budete určitě klouzat. Se sněžnicemi se nepřekvapivě chodí v horách, a tak by v povinné výbavě určitě neměla chybět lavinová výbava – pípák, lopata a sonda jsou tím nejnutnějším základem.
