Těžko nejen v Evropě, ale i na světě najít stěnu, která by se svým věhlasem vyrovnala severní stěnuě Eigeru (3970 m n. m.) ve Švýcarsku. Možná by se mu mohl rovnat El Capitan v amerických Yosemitech, ale hodně stěží – Eiger je prostě jen jeden. Na jeho vrchol stoupili poprvé Šýcaři Almer a Bohren s Irem Barringtonem v roce 1858, ale to vlastně nikoho moc nezajímá. Ten pravý souboj totiž probíhal skoro o století později v nádherné 1800m severní stěně – Nordwand.
Eiger je součástí hřebenu čítajícího ještě dalších několik vrcholů, mezi nimi zejména Mönch (Mnich, 4107 m n. m.) a Jungfrau (4158 m n. m.). Obrovským turistickým lákadlem je železnice Jungfraubahn, která vede až do výšky 3454 m n. m., což z ní dělá nejvýše položenou evropskou železnici. Nepochopitelné je zejména to, že 7 km dlouhý tunel skalnatým masivem byl prokopán už na přelomu 20. století. Dvě zastávky v tunelu jsou občas využívány horolezci k únikovým cestám při zhoršeném počasí.
Historie, o které se točí filmy
Dlouhá století se předpokládalo, že severní stěna je zkrátka nevylezitelná. Poprvé se toto dogma snažili změnit Mehringer a Sedlmeyer (oba Němci) v roce 1935. Dlouho čekali na dobré počasí, během pěti dnů lezení udělali docela velký pokrok, ale při následné sněhové bouři umrzli na kost. Stali se tak prvními známými oběťmi této stěny.
O rok později do Grindelwandu (vesnice pod Eigerem) přijela 10členná skupina horolezců s jednoduchým cílem – vylézt severní stěnou. Protože se počasí nelepšilo, pět lezců vzdalo výstup už dopředu, další se při tréninku zabil, zbyli tak jen čtyři – dva Němci, Hinterstoisser a Kurz, a dva Rakušani: Angerer a Rainer.
Během výstupu se jim klasicky zhoršilo počasaí, Angerer navíc dostal několik zásahů padajícím kamením. Po několika dnech se rozhodli výstup otočit, ale nedokázali se dostat přes Hinterstoisserův traverz, který byli schopni zdolat jen ve směru nahoru, ne dolů. Rozhodli se pokračovat kolmo dolů. Během sestupu se ale přiřítila lavina. Hinterstiossera vzala s sebou dolů, kde byl později nalezen mrtvý. Angerer byl navázán se zbylými, ale náraz do stěny ho také zabil, stejně tak Rainera. Jediný, kdo přežil, byl Kurz.
Toho se potom dlouhé hodiny snažil zachránit záchranný tým, který použil právě železniční tunel, aby se k němu dostal blíže. Kurz ale nedokázal prostrčit lano svou karabinou a záchranáři se k němu zase nedokázali dostat, i když stáli jen decimetry od něj. Kurz nakonec vyčerpáním také zemřel. O této tragédii pojednává film Nordwand.
Konečně úspěšně
V roce 1937 se o výstup pokoušel Rebitsch a Vörg. Sice také neuspěli, ale jako první se ze stěny vrátili živí. Ještě o rok později nastoupila do stěny německo-rakouská parta Heckmaira, Vörga, Harrera a Kaspareka. Přestože trpěli lavinami, kamennými sprchami, neuvěřitelnou zimou a dalšími nesnázemi, po čtyřech dnech stanuli na vrcholu.
Od té doby na vrcholu stanuli stovky dalších lezců (a další (deseti)tisíce jinými cestami), ale pořád platí, že je to jeden z těch nejnáročnějších „klasických“ výstupů, co se dá v Alpách nalézt. O tom, jak moc se změnila doba v horolezení svědčí ale třeba fakt, jaký je aktuální rekord výstupu – Ueli Steck, švýcarský rodák, to zvládl za 2 hodiny a 22 minut.
Jak vylézt?
Výstup severní stěnou Eigeru je extrémně náročný, o čemž svědčí i předchozí řádky. Pro představu, při výstupu už zemřelo minimálně 65 horolezců. Rozhodně se do výstupu nepouštějte, pokud nejste extrémně zdatní horolezci. Pro výstup budete samozřejmě potřebovat mačky, lano, cepín, sedák, helmu a pravděpodobně taky sakra velké štěstí na počasí, protože to se ve stěně dokáže změnit každou chvílí.
Převýšení je 1700 m, jako normálka se označuje Heckmairova cesta, kterou byl poprvé vylezen. I na ní se ale objevují lezecké úseky obtížnosti V+. Pokud tedy nejste světová extratřída, je rozumnější zvolit některou z jiných tras – i na nich se ale pravidelně objevují těžké lezecké úseky obtížnosti IV, rozhodně je tedy potřeba vědět, jak se jistit, jak používat lano atp.
Výstup západní stěnou začíná na stanici Eigergletscher. Trasa vede přibližně západním hřebenem, někdy se musí obcházet strmé výšvihy. Obtížnost variuje podle sněhu a aktuálních podmínek, obtížnost je místy III – IV. Sestup jižní cestou. Této trase se někdy říká normálka
Hřeben Mittellegi je velmi oblíbená trasa. Začíná se na chatě stejného jména. Skalní věže se spíše obcházejí, někde se musí i slaňovat. Nahoře se už jde po exponovaném firnovém hřebeni. Sestup je buď normálkou nebo jižním hřebenem.
Poslední klasickou možností je jižní hřeben, který se používá hlavně pro sestup. Začíná se právě na konečné Jungfraujochbahn nebo na Münschjoch chatě. Když budete poté sledovat hřeben směrem na sever, časem dojdete na vrchol, ale opět počítete s III – IV lezením. Při zpáteční trase můžete využít nainstalovaných kruhů pro slanění.
