Zní to zdánlivě jednoduše – vylézt na všechny nejvyšší hory kontinentů. To je cílem Seven Summits, neboli česky Koruny planety. Přes zdánlivou jednoduchost to dosud nezvládlo moc lidí. V čem tedy tkví problém?
Bassův nebo Messnerův list?
První problém tkví hned v definování vrcholů, které by měl člověk zdolat. V zásadě existují dva seznamy, které se na většině vrcholů shodnou – je to Kilimandžáro (5895 m n. m.) pro Afriku, Mount Vinson (4892 m n. m.) za Antarktidu, Denali (6194 m n. m.) v Severní Americe, Aconcagua (6961 m n. m.) jakožto vrchol Jižní Ameriky a pochopitelně Mount Everest (8848 m n. m.) jako nejvyšší hora Asie a světa. Problém nastává s Austrálií a Oceánií, respektive v samém pojetí tohoto kontinentu. Zatímco Bass Oceánii vyčleňuje do Asie a nejvyšší horou Austrálie by tak bylo Kosciuzsko, Messner bere Austrálii a Oceánii jako kontinent jeden a za nejvyšší horu tak uznává Puncak Jaya (4884 m n. m.). Běžně je uznávanější Messnerův list.
A pak je tu ještě problém Evropy. Skoro bych se vsadil, že kdybych se kohokoli v Česku zeptal, jaká je nejvyšší hora Evropy, bez váhání by vystřelil Mont Blanc (4808 m n. m.). Jinak je tomu ale v horolezeckém světě. Tam je totiž za nejvyšší horu Evropy běžně považovaný Elbrus (5642 m n. m.) ležící na samém jihu Ruska, poblíž hranice s Gruzií. Otázka pak zní, je ale v Evropě? Na ní není jednoduchá odpověď. Záleží totiž, kam umístíme hranice mezi Evropu a Asii. V horolezeckém světě se ale běžně za nejvyšší horu Evropy bere Elbrus, tak to tak nechme.
Neskutečná náročnost
Je pravým důvodem, proč celý projekt dokončilo tak málo lidí. A to nejen fyzická, která je samozřejmě u většiny vrcholů enormní, ale i časová a finanční. Pojďme si jednotlivé vrcholy trochu rozebrat.
Ač je vyšší než Mont Blanc, Elbrus je asi nejlehčí horou. Dá se k němu totiž relativně snadno dostat, technicky je naprosto nenáročný a zvládne ho vlastně každý, kdo má dostatečnou fyzičku. Permit člověk nepotřebuje a víza do Ruska nejsou nijak předražená. Vylézt na něj se dá vlastně kdykoliv a skoro až nahoru vás může vyvézt rolba. První položka odškrtnutá, to bylo jednoduché.
Nejnižší horu je Puncak Jaya, to ale neznamená, že by byla nejlehčí. Je totiž velmi obtížné se pod ní jen dostat – prakticky tu neexistuje silniční infrastruktura. Od nejbližší vesnice se budete brodit několik dní pralesem. Když už se vám to podaří, čeká vás nejtechničtější ze všech výstupů. Místy je to totiž lezení až o úrovni 5.8.
Další v pořadí je Kilimandžáro. Technicky je docela nenáročné, jedním zádrhelem je stejně jako u Elbrusu velká výška. Finanční náročnost už je kvůli požadavkům tanzanské vlády docela velká – musíte totiž zaplatit celou výpravu včetně vůdce a kuchaře. Výstup samotný netrvá dlouho, něco mezi 4 a 7 dny, ale počítejte s útratou v řádech desítkách tisíc. Sezóna pro výstup je většinou v létě, na podzim a v zimě. Na jaře moc prší.
Vzhůru výš
Denali je první fakticky velkou horu. Skrytá na nepřístupná Aljašce, největší hrozbou je zde počasí. Výstup dokončí úspěšně jen nějakých 40 % lezců. Přístup je taky „osinou v zadku“, protože se k ní nedá nijak rozumně dostat. Navíc taky potřebujete permit a lezecká sezóna trvá jen tři měsíce od dubna do června. Pokud vám ale vyjde počasí, výstup není extrémně technicky náročný.
Aconcagua je druhou z nejvyšších hor Amerik a je skoro o kilometr vyšší. Nachází se na západě Argentiny. Výstup na ni je překvapivě jednoduchý, někteří (třeba Kilian Jornet nebo Karl Egloff) tam zvládli i vyběhnout. Rovněž ale potřebujete permit, který ovšem není nijak zvlášť drahý. Z důvodu relativní jednoduchosti je dostupná po většinu roku.
Nejvyšší horou na seznamu je pochopitelně Mount Everest. Na rozdíl od předchozích se k němu dá díky turistické atraktivitě relativně snadno dostat. Rozhodně ale potřebujete permit a taky spoustu trpělivosti ve frontě na vrchol – lezecká sezóna totiž trvá většinou jen měsíc v roce, kdy je na něm pochopitelně přeplněno.
Vůbec není nejvyšší – právě naopak -, ale rozhodně je finančně nejnáročnější. Mount Winson na Antakrtidě. Cena komerčních expedic se pohybuje okolo 30000 dolarů. Přístupný je pochopitelně jen půl roku (naše zima, kdy je na Antarktidě světlo) a člověk k němu musí doletět na speciální letiště udělané na ledovci. Celou dobu do vás praží slunce, a navíc bičuje pořádný vítr. K tomu je všemu výstup pořádně technicky náročný.
Stopa Čechů
V historii není moc Čechů, kterým by se podařilo tento projekt zdolat. Prvním byl Miroslav Caban v roce 2005. Byl navíc teprve druhý, který všechny vrcholy zdolal bez pomocného kyslíku. Dalším byl Vladimír Nosek a Pavel Bém, bývalý primátor Prahy. První ženou byla Renata Chlumská.
Pro někoho možná překvapivě, ale až v říjnu 2019 dokončil projekt Radek Jaroš, dost možná nejznámější český horolezec. Soustředil se totiž mnohem víc na vylezení všech čtrnácti 8tisícovek. Vůbec prvním, kdo zdolal všechny hory (podle Bassova listu) byl sám Richard Bass v roce 1985. Prvním, kdo se řídil Messnerovým listem, byl Pat Morrow. Sám Messner jej zdolal v roce 1986, jako první ovšem bez přídavného kyslíku.
Většina lezců nyní buď vyleze všech osm hor nebo se řídí pouze Messnerovým listem, který je obecně považován za těžší. Každý rok přibývá desítky lezců, kteří s výzvou začnou nebo ji dokončí. Celkový počet úspěšných je už nyní ovšem pravděpodobně nezjistitelný.
