Dálkových pochodů je v Evropě spousta – Camino do Santiaga de Compostely, West Highland Way ve Skotsku, Kungsleden ve Švédsku… jen velmi málo z nich se ale svou náročností vyrovná treku GR11, také známý jako Senda Pirenaica neboli Pyrenejská cesta. Cesta se táhne od mysu Cabo Higuer v Baskicku u města Hondarribia, po 800 km a nekonečně vertikálních metrech končí na mysu Cap de Creus v Katalánsku, který je omýván Středozemním mořem.
Trasa je nesmírně náročná, běžně se chodí okolo měsíce až měsíce a půl. Buďte připraveni na to, že si sáhnete na absolutní dno fyzických i psychických sil. Výhodou treku je ovšem poměrně dobrá turistická infrastruktura, o tom ale až dále.
Start na západě
Přestože se trasa dá pochopitelně jít z obou stran, častěji se – těžko říct proč – chodí ze západu. První dny jsou náročné především svou délkou – není výjimkou, že mají okolo 30 km. Z Hobdarribii se stoupá v podstatě předhůřím Pyrenejí, kdy sice kumulativní převýšení během etap občas přesahuje 1000 metrů, ale nad 800 m n. m. se vystoupá málokdy.
Většinu prvních dnů se prochází listnatými lesy, které se kvůli blízkosti Atlantiku poměrně často halí do překrásné mlhy. Na podzim to tu musí být nádherné, nicméně ve vyšších polohách už by byl určitě sníh, doporučit to tak úplně nemůžeme. Šestý den trasa poprvé překoná 2000 m n. m., na vrcholu Pic d’Orhy.
Potrvá to však ještě dalších 10 dní, než se trasa dostane do prvního (španělského, kudy vede většina trasy) národního parku, nejstaršího Valle de Ordesa y Monte Perdido.
Monumentálním kaňonem dál na východ
Národní park je známý především svým neskutečným kaňonem, který jakoby byl vystřižen z učebnice o geomorfologických tvarech tvořených ledovcem. Protéká jím řeka Arazas, takže se můžete těšit na desítky vodopádů, je ale známý především stovky metry vysokými skalními srázy, které jej lemují.
S příchodem do vysokých hor se podstatně zkracují etapy, nejčastěji mají mezi 10 a 20 km. S velkým převýšení a techničtějším terénem je to ovšem i tak docela fuška. Z údolí se dá vystoupat na Monte Perdido (3355 m n. m.), jde o jednodenní odbočku.
Pod nejvyšším vrcholem Pyrenejí
Vstupem do národního parku už se krása scenérií příliš měnit nebude – několik dní budete procházet jen okolo různě velkých horských štítů. Zároveň je následujících pár dní dost možná vůbec nejnáročnějších. Stoupá se třeba do sedla Collado de Eriste (2862 m n. m.), jen aby se znova klesalo do údolí a zase směřovalo nahoru – takhle to teď bude pořád.
Přibližně v půlce celého treku se také prochází pod horou Pico de Aneto (3404 m n. m.), kam je pochopitelně možno si „odskočit“. Jen se připravte na více než kilometr a půl vertikálního převýšení. Výstup není nijak náročný, přestože se musí přes ledovec. Zanedlouho vás čeká další národní park – Aigüestortes i Sant Maurici. Ten se vyznačuje stovkami větších i menších jezer, jako dělaných ke koupání.
Vzhůru k moři!
Nejzajímavější části treku už jsou pomalu za námi, ale ne všechny – první na řadě je ještě Andorra. Tam se se vstupuje jen pár desítek metrů od její nejvyšší hory, Coma Pedrosa (2943 m n. m.). Pochopitelně je možné si na ni vyběhnout. V Andoře však strávíte jen 3 dny, než opět zmizíte do Španělska.
V katalánské části Pyrenejí se etapy postupně začnou zlehčovat – převýšení bude ubývat, vzdálenosti ovšem zůstanou přibližně stejné. Po přechodu posledního hřebene už vás čekají podobné podmínky jako na opačné straně pohoří, tedy malá španělská městečka obklopená hlubokými lesy.
Ke konci už bude i lesů ubývat a začnete se ocitat v typické středomořské vegetaci. Nakonec už začnete cítit slaný vzduch a když konečně dorazíte do Llançà, víte, že to máte skoru za sebou. Zbývá si jen odskočit posledních pár kilometrů na mys Cap de Creus a celý 800km dlouhý trek je za vámi.
Pár tipů na závěr
Trek je opravdu nesmírně náročný a vyčerpávající, rozhodně tedy doporučujeme „rozchodit“ se v nějakých jiných, menších pohořích. Pyreneje zároveň nemají žádný velký centrální hřeben, po kterém by bylo možné celou dobu jít, připravte se tedy na dennodenní převýšení okolo 1000 metrů – něco, co bude velmi náročné i pro vaše kolena. Rozhodně doporučujeme trekingové hůlky.
Trasu je zároveň možné libovolně upravovat, vycházet si na kterýkoliv z bližších i vzdálených vrcholů. Map Pyrenejí na francouzské i španělské straně je dostatek, stačí si vybrat, kam se vám zrovna chce. Trasa je poměrně dobře značená červenobílýmu puntíky, ačkoliv na konci a na začátku se občas ztrácí. Vodu lze bez obav brát z přilehlých potoků, dbejte jen na to, aby se nad vámi nepásly krávy.
Počasí je typicky vysokohorské, připravte se tedy na náhlé bouřky. Jídlo lze řešit na chatách a nebo si dokupovat v městečkách v údolí, obvykle nějaké potkáte aspoň každé 4 dny. Spaní lze řešit na chatách a nebo ve vlastním stanu (což je rozhodně největší jistota). Táboření je v Pyrenejích tolerováno, ochranáři by vám tedy neměli činit problémy.
