O pohoří Pindos jste asi nikdy neslyšeli. Já do nedávna také ne. Je přitom dost velké i dost vysoké – jeho nejvyšší hora Smolikas má 2637 m n. m. a zaujímá v podstatě celé severní Řecko. Horské vesnice si tu dosud zachovaly svou kamennou tvář a narazíte i na zvířata, která byste normálně v Řecku nečekali: třeba medvěda nebo vlka. Život místních tu nezkazil ani turismus, k moři je to totiž několik hodin cesty.
Právě v pohoří Pindos se nachází národní park Víkos. Je v něm ukryt jeden z nejhlubších kaňonů v Evropě a náhorní plošina Astraka. Turistů to moc nepotkáte – v létě je tu přes 30° C a v kdo by přece na podzim, na jaře nebo nedejbože v zimě jezdil do Řecka. Velkou výhodou oproti ostatním balkáským destinacím je to, že ani na podzim tu není vůbec nouze s vodou. Právě to dělá z tohoto národního parku perfektní místo pro návštěvu. Pojďme si tak popsat, jak může takový 4denní trek místním pohořím vypadat
Start ve vesnici Kapesovo
Malebné kamenné vesničky uprostřed hor je těžké si nezamilovat. Jasně, pastevci už tu převážně nežijí a pokud stavení zrovna opuštěné, najdete v něm spíš kavárnu nebo penzion než cokoliv jiného, i tak je ale radost v nich být. V Kapesovu můžete u kostela v klidu nechat auto, dát si poslední kávu a sejít do kaňonu Víkos.
Ten je jeden z nejhlubších v Evropě (místní pochopitelně tvrdí, že vůbec nejhlubší, ale víte, jak to s takovými žebříčky chodí…) a v jeho vápencových stěnách by lezci dokázali strávit klidně desetiletí. Z Kapesovu je to dolů 3 km a asi 400 výškových metrů. Na jaře a v létě tu valí řeka, na podzim už bude nejspíš všechno vyschlé. O to víc máte možností, jak se tu pohybovat – buď přeskakovat místy několikametrové kameny, nebo použít pěšinu podél, jen pozor, je to neustále nahoru a dolů. I na konci podzimu se ovšem můžete spolehnout na to, že tu vždy bude pár tekoucích studánek.
Kaňonem jdete asi 10 km, dokud nedojdete k místu zvanému Viodomatis springs. Tady už máte jistotu, že se voda objeví, jsou tu totiž desítky malých pramínků. Vy se ovšem vydáte nahoru směrem k další vesnici Mikro Papingo, kde se ve svahu semtam objeví pár malých míst pro přespání. Oficiálně je tu přespávání pod stanem zakázané, ale zdá se, že to je tolerované.
K Dračímu jezeru
Další den začne pohodovou cestou do Mikra Papinga, kde najdete jednak studánky, jednak i několik dalších kaváren. Ať už se občerstvíte nebo neak, bude vás čekat vůbec nejnáročnější část celého treku – výstup na chatu Astraku. Na 5 kilometrech nastoupáte skoro přesně vertikální kilometr. Řekové se tu ovšem předvedli, a tak je snad každých 30 minut altánek s tekoucí vodou, nemusíte s sebou tedy žádnou vláčet.
Chata Astraka je typicky alpského stylu a najdete tu vše, co byste mohli potřebovat, včetně možnosti přespání a piva. Mimo sezónu se rozhodně nemusíte bát, že byste se nevešli. My bychom však doporučili dojít až k Dračímu jezeru. K němu budete muset nejdřívě 150 výškových metrů zklesat a následně dalších 300 vystoupat. Může se to zdát trochu nelogické – jít k jezeru do kopce – ale tady toho určitě nebude litovat. Dračí jezero je totiž skutečně jedno z těch nejhezčích, které kdy uvidíte. K přespání přímo vybízí.
Na vrcholy
Z jezera ráno sestoupíte a krátce dojdete k dalšímu jezeru, Loutsa Robozi. Tohle jezero už tak malebné není, slouží hlavně pro napájení dobytka. Pro vodu bychom doporučili spíše nedaleký pramen nebo minimálně filtr. Místa na stany je tu ale habaděj, ideální je tu ale nechat batohy a konečně vyrazit na vrcholy. Nabízí se tu krásná hřebenovka přes tři vrcholy – Gamila (2497 m n. m.), Stoma (2466 m n. m.) a Nkamila II (2465 m n. m.). To jsou ty nejvyšší, které můžete v blízkém okolí najít.
Až na Gamilu vede krásná značená pěšina, poté začne nádherná hřebenovka. Značka i pěšina se sice cestou ztratí, ale trasa je jasná, prostě po hřebeni. Výhledy se vám budou otevírat na všechny strany a pokud budete mít štěstí, zahlédnete v dáli i Olymp. Nejhorší je paradoxně sestup po značce zpět k jezeru, půjdete nekonečným škrapovým polem, kdy navíc musíte dávat pozor, abyste nespadli do závrtu.
Cesta dolů
Obyčejně platí, že cesta dolů patří k těm nejnudnějším činnostem. Tady je tomu ale jinak – velkou část totiž půjdete ve svahu v dalším z mnoha kaňonů, kdy ani nebudete stíhat se kochat. 10 km k nejbližší silnici vám uteče jak voda. Poslední 4 km pak můžete snadno dostopovat, místní jsou pořád zvyklí brát. Doporučujeme se ještě autem vrátit zpátky do kaňonu a navšívit některé z několikaset let starých kamenných mostů.
Jakkoliv paradoxně to může znít, místní terén je luxusní i na skialpy. V zimě tu napadne i přes tři metry sněhu a máte takřka jistotu, že tu budete sami.
