Tenis patří vedle fotbalu a hokeje k těm absolutně nejpopulárnějším sportům. Nejinak je tomu také u nás v České republice, a to především kvůli úspěchům českých hráčů a hráček v dobách minulých, tak i v současnosti. Kdo by neznal vítěze velkých světových turnajů jako jsou třeba Ivan Lendl, Jana Novotná či v posledních letech Petra Kvitová.
Při sledování bílého sportu, jak se tenisu také říká, se nevyhneme počítání bodů. To se může na první pohled jevit jako poměrně složité, a to obzvláště pro člověka, který tento sport nijak zvlášť detailně nesleduje. Jelikož počítání není právě jednoduché a může se místy jevit dokonce jako až krkolomné, má svou logiku. Je ale potřeba pochopit jeho základní principy. Proto je tu tento článek, kde se na tuto problematiku zaměříme podrobněji, jelikož než zazní ono známé „Game, set, match!“, musí na dvorci proběhnout nespočet různých akcí. Ty poté určují konečný výsledek utkání.
Jak na počítání v tenise
Skóre každého tenisového utkání určuje počet vítězných sad neboli setů. Sety jsou poté tvořeny minimálně šesti vítěznými hrami (gamy) a každá hra pak nejméně čtyřmi vyhranými míčky. To je ve zkratce tenis, nicméně tak jednoduché to není. Je toho mnohem víc.
Hned na úvod dodejme, že třebaže má čeština pro většinu tenisových termínů své ekvivalenty, ve světě se využívá anglického názvosloví. Kde je to vhodné, uvedeme obojí. Stejně tak musí ještě zaznít, že tenisová pravidla jsou takřka univerzální jak pro dvouhru (dva hráči proti sobě), tak čtyřhru. Nezáleží ani na tom, zda se jedná o utkání mužů, žen, případně smíšených párů.
Game (hra)
Každý jeden odehraný míček v tenisovém utkání má svou hodnotu, která se však nepočítá jako 1,2,3 a tak dále, nýbrž jako 15, 30, 40 a game. Jeden bod se proto označuje jako fifteen. To znamená, že aby tenista získal hru, musí vyhrát nejméně čtyři míčky s tím, že bude jeho náskok oproti soupeři alespoň o dva body. Pakliže se oba setkají na skóre 40:40, říká se tomu shoda. Jakmile však jeden z nich odskočí do vedení o jeden vyhraný míček, je ve výhodě. Tu poté může proměnit v zisk hry, případně nastane další shoda. A tak dále, dokud se nerozhodne.
Jestliže se tedy míčky v tenise počítají jakožto součty po 15, jistě vás zarazí, proč 40. Logicky. Dodnes se tenisoví nadšenci přou, proč tomu tak vlastně je. Původně se totiž místo 40 uvádělo 45, což už jistou logiku má, jelikož čtyři míčky po patnácti dají dohromady šedesát – stejně jako má hodina minut. Každý vyhraný míček tak původně symbolizoval čtvrthodinu a jelikož se game hraje na čtyři vítězné míčky, dávalo to smysl. Chaos pak nastal v momentě, kdy bylo zavedeno pravidlo, že hra musí být vyhrána o dva body. Proto došlo k onomu posunu na 40. To je nejběžnější teorie, se kterou se můžete setkat. Nicméně, je jich více. Tak jako tak, přesně to už zřejmě nikdo neví. Ani na tom tak nezáleží a všichni si zkrátka zvykli na 15, 30, 40 a game.
Set (sada)
Set neboli sada označuje šestici vyhraných gamů. Právě tolik her potřebuje hráč získat, aby pro sebe získal sadu. Tady už se poté používá klasické skóre ve formátu 1:0, 1:1, 1:2 a tak podobně. Právě sety totiž určují konečný výsledek zápasu.
Drtivá většina tenisových turnajů se hraje na dva vítězné sety, nicméně výjimkou, ovšem velice zásadní, jsou Grandslamy. Tedy čtyři nejslavnější a nejdůležitější tenisové turnaje – French Open, US Open, Australian Open a Wimbledon. Tam se hraje na tři vítězné sety, ovšem pouze v případě mužů. Ženy hrají vždy na dva vítězné sety. Platí zde poté to samé jako u gamu, a sice, že je potřeba vyhrát set s náskokem dvou gamů. Typicky jsou to pak výsledky jako 6:4, 3:6 a tak podobně. Ovšem i zde je výjimka. Pokud je stav na konci setu vyrovnaný, a sice 6:6, nastupuje do hry tzv. tiebreak. Tiebreak je zcela specifickým typem hry, kdy neservíruje jeden tenista jako kdykoliv jindy během zápasu, nýbrž se při této činnosti specificky střídají. Tento game pak vyhraje hráč, který dříve dosáhne sedmi bodů. Samozřejmě s náskokem o dva. Tím pak vyhraje celý set výsledkem 7:6. Nepotřebuje tedy vyhrát o dva body. Mimochodem míček, jímž může hráč vyhrát set se nazývá setbol (setball). Těch může být i více. V případě mečbolů (matchball), který může být posledním bodem v utkání, je to obdobné.
V používání tiebreaků pak existují menší rozdíly na základě konkrétního turnaje. Obvykle však převládá uvedený typ. Pro zajímavost ale kupříkladu na již zmíněném Wimbledonu se hraje v rozhodujícím setu až do stavu 12:12 na gamy. Je tedy možná sadu vyhrát třeba 10:8. Není ostatně náhodou, že se vůbec nejdéle trvající tenisový zápas odehrál právě na londýnském turnaji.
Ještě něco?
Ano. Pak je tady ještě pár dílčích aspektů, které s bodováním souvisí. Tenista může kupříkladu ztratit bod bez přičinění svého soupeře. To se typicky stává při opakovaném špatném podání, případně může obdržet trest od rozhodčího ve formě odebraného bodu za nevhodné chování. Světový tenis zná spoustu bouřliváků, kteří s tímto mají bohaté zkušenosti – viz John McEnroe, Andre Agassi, Nick Kyrgios, když to vezmeme napříč tenisovou historií až do současnosti. Bod se poté odebírá i za dotknutí se sítě svým tělem či raketou během výměny, případně odehráním míčku už na straně soupeře.
Game, set, match!
Konečně jsme dospěli k mečbolu, neboli poslednímu míčku celého utkání. To by bylo tedy vše k tomu, jakým způsobem se počítá skóre při tenisovém zápase. Možná se to může zdát jako spletité a nelogické, je to však pouze otázkou zvyku. Stačí se podívat na pár tenisových zápasů a rychle si na to zvyknete.
