Svět vysokých hor se může zdát běžnému turistovi takřka nepřístupný. Na osmitisícovky se mnohem spíš chodí koukat do kina než na ně lézt. A ano, na oněch 14 osmitisícovek musí být člověk opravdu velmi zkušený horolezec (nebo mít hodně peněz, třeba v případě Everestu). Pokud vám ale stačí hory, které jsou pořád velmi vysoké, ale můžete se na ně vydat třeba i sami, tak nemusíte zoufat.
Jednou z možností je vydat se do Jižní Ameriky, kde třeba taková Aconcagua měří 6962 m n. m. a pro výstup na ní nepotřebujete vůbec žádné speciální vybavení, jenom nesmíte podcenit aklimatizaci. Snad celosvětově nejjednodušší horou vyšší než 7000 m n. m. je ale Pik Lenina na hranicích Kyrgyzstánu a Tážkistánu.
Nenechte se znechutit jménem – sovětští horolezci měli zkrátka podobná jmenování v oblibě. Najdete i vrcholy pojmenované po komunizmu, 19. sjezdu KSSS, Velké říjnové revoluci, Stalinovi i dalších sovětských lídrech. Ačkoliv proběhly snahy o přejmenování hory na jiné jméno, mezi horolezci je stále známá pod tímto názvem. Oficiálně se v Tádžikistánu nyní jmenuje Qullai Abuali ibni Sino a v Kyrgyzstánu Ačik-Taš.
Jak se tam dostat?
Přístup do basecampu pod horu je překvapivě jednoduchý. Kvůli současnému embargu ruských společností v Evropě se dá rozumně letět jenom přes Istanbul, kdy můžete už za 12 hodin čistého času být v Biškeku. Odtud vezmete jednu z regionálních aerolinek a přeletíte do Oshe, jednoho z nejvýznamnějších měst na Hedvábné stezce. Odtud vás čeká už jenom 4hodinová cesta do vesnice Kashka-Suu, odkud je to už jenom pár kilometrů do basecampu (která přesto trvá několik hodin).
V Basecampu
Pik Lenina je díky své jednoduchosti (nejjednodušší cesta na vrchol má obtížnost 5A ruské stupnice) velmi populární a bežně jej vylezou stovky lidí ročně. Znamená to také, že je tu velmi dobře zařízená veškerá lezecká infrastruktura. Pokud vám není líto zaplatit nižší tisíce euro, může vás klidně v Oshi na letiště vyzvednout agentura, která se o vás bude starat až na úplný vrchol.
Mezi basecampem a C1 funguje transport na koních a oslech, můžete si zaplatit noc v agenturních stanech, kuchaře, kyslíkové bomby, nosiče atd. To ovšem neznamená, že byste služby museli využívat – na hoře není povinné jít s vůdcem. Jediné, co potřebujete, je povolení do pohraniční zóny – to obvykle stojí okolo 20 – 30 euro a nejsnazší je nechat si ho zařídit u místní agentury.
Cesta nahoru
Na Pik Lenina vede desítky cest různých obtížností, ale my se dnes budeme zabývat jen tou technicky nejsnazší ze severu přes sedlo Razdelnaja (6100 m n. m., dá se z něj pokračovat na vedlejší kopec Pik Razdělnaja (6150 m n. m.)). Z Base campu, který je ve výšce 3750 m n. m. a přezdívá se mu Onion Field, je to do C1 700 výškových metrů. Jedná se v podstatě o jednoduchou cestu po pěšině. Před samotným C1 se překonává pár trhlin, ale většina lidí se tu vůbec neváže. C1 mají agentury pořád ještě plně vybaven restauracemi, toaletami atp.
Cestou z C1 do C2 už začíná pravé horolezení. Celou dobu musíte být na ledovci navázání, i když nejhorší místa jsou obvykle ještě jištěna fixy nebo žebříky. Počítejte ovšem i tak s 700 výškovými metry (C2 je cca v 5370 m n. m.) a 5 – 10 hodinami chůze, podle vašeho současného stavu. Traverzy jsou náchylné k lavinám, zejména po čerstvém sněžení.
Na vrchol!
Z C2 už to bude především fyzická námaha – nejvíce trhlin je právě cestou do C2. Do C1 je to dalších 700 výškových metrů, zase ale na kratší vzdálenosti. Ledovec místy dosahuje i sklonu 50°. Počítejte ovšem opět s několika hodinami. C3 je lokalizován přímo pod sedlem Razdělnaja (6100 m n. m.), ačkoliv za bezvětrných nocí se dá spát i přímo na něm.
C4 je relativně blízko, jen dalších 300 výškových metrů, mnoho lezců ho proto vynechává a jdou přímo z C3. Rozhodnutí je jen na vás. Z C4 následuje relativně velmi jednoduché lezení po skalách, které se dá případně obejít po přilehlých sněhových polích. Samotný vrchol je zkrátka konec ledovce, ze kterého už se nedá jít někam výš. Pokud máte štěstí, uvidíte stovky kilometrů daleko, pokud ne, čeká vás jen mlha, která je tu velmi typická.
Objektivní nebezpečí
Přestože je v článku hora vylíčena jako jednoduchá, je nutné si uvědomit, že se pořád jedná o vysokohorské lezení se vším, co to znamená. Největším nebezpečí je tu bezesporu aklimatizace, kterou není radno podcenit. Od vstupu do BC vyleze nahoru málokdo dříve než za dva týdny, často si lidé nechávají pro výstup i více než měsíc. Případné zbylé dny lze využít k výstupům na jiné kopce, třeba Pik Skobelevu.
Kromě toho musíte dávat pozor i na ledovcové trhliny, které jsou zejména na cestě mezi C1 a C2. Dalším nebezpečí pak skýtá slunce a riziko úpalu, stejně jako možnost lavin v pozdním odpoledni. Kombinace lavin a zemětřesení tu dokonce způsobila jednu z nejsmrtelnějších nehod v dějinách horolezectví vůbec, kdy lavina zavalila celý C2 i s 50 lidmi.
