Pády k lezení patří, ať chceme nebo ne. Můžeme si nalhávat, že jsme nejlepší a prostě nepadáme, ale náš první pád není otázkou „jestli“, jako mnohem víc kdy. Jednou podklouzne noha, urve se chyt, spadne s námi boulder, cokoliv… a v tu chvíli bude hodně důležité vědět, jak spadnout. Možná si říkáte, že padat je jednoduché, a částečně máte pravdu – padat přece umí každý. Padat ale tak, aby se vám nic nestalo, už vyžaduje určité umění. Pojďme si říct, jak na to.
Abyste se nemýlili, strach z pádu je nám naprosto přirozený. Je to jeden z těch vůbec nejzákladnějších lidských instiktů, kvůli němu jsme vůbec vymysleli celý koncept jištění. Bojí se všichni, i ti nejzkušenější lezci (dobře, možná takový Alex Honnold ne). Pokud vám ale už strach brání z lezení těžších cest nebo třeba z lezení jako prvolezec, je na čase s tím něco dělat.
Jak poznat, že se bojím?
Většinou to na sobě cítíme sami. Lezeme jako prvolezec, ať už na stěně nebo na skalách, a těsně před další expreskou se nám začnou klepat ruce. Chyty jakoby se zmenšili, potí se nám ruce, další jištění se zdá nekonečně daleko… S vypětím všech sil na něj nakonec dosáhneme a s úlevou v srdci se celí rozklepaní zhroutíme do lana.
Další variantou je zamrznutí. Před námi je těžké místo, kde si třeba nejsme úplně jistí, že jej dokážeme přelézt. Místo abychom něco zkusili, zkrátka zamrzneme. Dost často nám musí přijít pomoc někdo úplně jiný na pomoc a krok po kroku vysvětlit, co přesně máme dělat. Nenechte se mýlit, tohle se vám nemusí vůbec dít jen při lezení, můj bratr takto zamrzl třeba na ferratě.
Další variantou je otálení. Před námi je jeden relativně obtížný krok, do kterého prostě musíme jít. Není nijak zvlášť náročný, ale pokud se nám nepovede, je to skoro jistý pád. Místo jasného pokusu vymýšlíme nesmyslné alternativní cesty, které ve finálním důsledku vedou ke vzdání cesty a našemu vyčerpání.
Jak trénovat pády?
Tohle všechno byly příznaky, že máme s pády (a strachu z nich) problém. Naštěstí, vždycky se s tím dá něco dělat. Nejefektivnější možností je svůj strach prostě „přepadat“. Spadnou tolikrát, až se přestanete bát. To se ale lehčeji řekne, než dělá. Rozhodně není rozumný nápad jít na stěnu, cvaknout dvě expresky a hodit tam 5metrový pád až na zem. Místo toho začnete postupně.
Ideální je začít s top-rope, lanem seshora. Zkuste si dynamicky odsednout, řekněte tomu, kdo vás jistí, ať vás kompletně nedobírá, díky čemuž se už pár (desítek) cm proletíte. Dobré je taky zkoušet různé dynamické výskoky na samojistících navijácích, kde skoro vždycky zažijete alespoň krátkou letovou fázi. Hlava začne pomalu zjišťovat, že to třeba není až tak zlé. Dobré je taky zkusit jít na boulder, kde padáte vždycky, akorát do měkké žíněnky. Letová fáze ale trvá několik vteřin a výška to je občas taky pořádná.
Když už budete ovládat pády z top-rope, je čas přesunout se na prvolezce. Ideální je začít v převisu, protože při pádu takřka nehrozí zranění o stěnu (najdou se i tak jistí experti, třeba já…). Začněte s pády, kdy jste na výškové úrovni cvaknuté presky. Postupně se centimetr po centimetru posunujte nad ní. Skočte si 10 cm nad ní. Pak 20 cm. Pak 30 cm. Hlava bude postupně zjišťovat, že se opravdu není čeho bát. Poté už vám nebude dělat problém ani 2metrový pád těsně pod další expreskou.
Když jistíte, dávejte pozor!
K zachycení pádu jsou potřeba dva – ten, co padá, a ten, co ho jistí. Pokud jste ten druhý, máte mnohem větší zodpovědnost, protože vy jste ten, kdo „zachraňuje“ vašeho kamaráda. Dávejte tak pořád pozor! Nekláboste s ostatními, soustřeďte se na to, co váš kamarád dělá. I „chycení“ pádu je docela věda. Snažte se zejména pád chytit měkce, tj. ideálně tak, aby si váš kamarád skoro nevšiml, že jej místo volného pádu už pomalu spouštíte na zem. Největší možná chyba je chytit pád tvrdě. Lezci se jednak hodně silně utáhne uzel v sedáku, který pak nejde rozvázat, hlavně ale při škubnutí, které nevyhnutelně přijde, můžu docela prudce narazit do stěny/skály, což zase hrozí zraněním.
I jako padající lezec se můžete dopustit spousty chyb. Tou největší z nich je snaha se chytit poslední věci okolo sebe – lana, skoby, skály, chyty… Jedná se opět o pudový instikt, ale tentokrát je opravdu důležitého ho upozadit, protože to končí minimálně spálením rukou (ale třeba i vykloubeným ramenem). Místo toho je lepší se „odkopnout“, když vám potom dá jistič dostatečný prokluz, takřka určitě se vám nic nestane.
Trénovat pády má hned dvě výhody. Při pokusu o přeleze mě nebude konečně brzdit myšlenka „co když spadnu?“, ale bez strachu z pádu taky začnu zkoušet těžší cesty, což nevyhnutelně vede ke zlepšení mých schopností. Tak do toho, začněme padat!
