Důležitou součástí každého zápasu oproti střelbě golů je, že nesmíme žádný dostat.
Charakteristika a systematika:
Odebírání míče je finální obrannou činností jednotlivce. Cílem obranné činnosti je získat kontrolu nad míčem. Základním předpokladem pro odebírání míče je odpovídající řešení předcházejících nebo současně probíhajících obranných činností – obsazování prostoru, obsazování hráče bez míče a především obsazování hráče s míčem. Ne každý okamžik ve hře je vhodný k odebírání míče, proto se musí obránce snažit (i v součinnosti s ostatními bránícími hráči), aktivní hrou dostat soupeře do situace, která mu usnadní odebrání míče.
Jedním z předpokladů úspěšného odebírání míče je znalost hry soupeře, konkrétních typických způsobů obcházení uplatňovaných jeho hráči, jejich stereotypů i typických kombinací skupin hráčů. Schopnost „číst hru“ soupeře a předvídat – anticipovat jeho činnost usnadní získání míče pod kontrolu a zahájení rychlého přechodu z obranné do útočné fáze. V současném fotbalu je zřetelná tendence ústupu od způsobu odebírání míče, kdy je cílem pouze přerušit útok bez záměru založit útočnou fázi. Tento způsob odebírání míče je označován jako destruktivní a jeho frekvence v utkáních nejlepších týmů se pohybuje kolem 43% až 47%. Způsob odebrání míče kdy hráč získává míč pod kontrolu a plynule zahajuje přechod z obranné do útočné fáze, nazýváme konstruktivním a frekvence výskytu v utkáních na úrovni profesionálního fotbalu je mezi 53% až 57%.
Požadavky současného fotbalu jsou jednoznačné – zaměřit e na nácvik a zdokonalování konstruktivního odebírání míčů a to i v situacích s větší složitostí a v podmínkách nedostatku času a prostoru. Tento požadavek souvisí s typologií a výběrem hráčů, který musí zohledňovat jejich technickou a taktickou úroveň. Lze rozlišit tři základní momenty, kdy obránce může odebrat míč a z charakteristik těchto momentů a vzájemného postavení obránce a soupeře s míčem vycházejí jednotlivé způsoby jeho odebírání.
Míč lze odebrat v těchto momentech:
a) Dříve než se ho zmocní soupeř (před zpracováním)
b) V průběhu jeho zpracování soupeřem
c) Kdy už ho má soupeř pod kontrolou (po zpracování)
Ad a) Odebírání míče před jeho zpracováním je nejúčelnější a také nejčastější (MS 98 cca 52% zákroků). Hlavní podmínkou úspěšného zákroku je správný výběr místa, předvídání a odhad správného okamžiku jeho realizace včetně rychlé práce nohou a klamavých činností. Obránce musí mít jistotu úspěšného získání míče, v opačném případě soupeř získává míč ve velmi výhodné situaci.
Ad b) Odebírání míče v průběhu jeho zpracování (MS 98 cca 22% zákroků) se odehrává v herní situaci, kdy je soupeř plně soustředěn na získání míče pod kontrolu, svoji pozornost věnuje zpracování míče a tento okamžik využívá obránce k jeho odebrání. Důležitá je včasnost zákroku (např. v momentě odskočení míče) a jeho energičnost s uplatněním povolené hry tělem.
Ad C) Odebírání míče po jeho zpracování (MS 98 cca 26% zákroků) je nejobtížnější a probíhá v situace, kdy má útočící hráč míč pod vlastní kontrolou. V tomto případě musí obránce také odhadnout vhodný moment k odebrání míče (kdy soupeř, byť jen krátce ztratí kontrolu nad míčem), ale důležité je před vlastním odebráním míče vlastní aktivitou (např. klamavými pohyby) donutit soupeře ke změně záměru či k chybě. Do okamžiku než se naskytne možnost odebrání míče, se musí obránce řídit principy obsazování hráče s míčem.
Jednotlivé způsoby provedení odebírání míče (jejich technická stránka) jsou účinné jen v určitých podmínkách. Jako limitující podmínku jsme uvedli moment odebrání míče a za další je považováno vzájemné postavení obránce a útočníka s míčem, které může být:
– čelné
– bočné
– zády k obránci
Vzhledem k momentu odebrání míče a vzájemnému postavení bránícího hráče a útočníka s míčem rozlišujeme tyto základní způsoby odebírání míče: Zachycením přihrávky – zpravidla jde o konstruktivní odebírání míče předskočením v situaci, kdy je útočící hráč zády k obránci i soupeřově brance a nemá míč pod kontrolou. Bránící hráč volí buď přihrávku prvním dotykem nohou nebo hlavou nebo sám míč zpracovává do pohybu. V případě úspěšného řešení dochází k přečíslení soupeře a k překvapivému, rychlému zahájení přechodu z obrany do útoku.
Vypíchnutím – obránce provádí většinou v situacích, kdy soupeř získává nebo již má míč pod kontrolou a to buď v bočném, případně čelném postavení nebo zády vzhledem k soupeři. Variabilnost způsobů provedení je poměrně velká – ve stoji (odkopnutím), v pádu, ve výskoku, rozštěpem, kde lze, s využitím povolené hry tělem. Může být řešeno konstruktivně či destruktivně, hlavou nebo nohou.
Skluzem (vklouznutím) – většinou v bočném postavení v situaci, kdy se útočník dostal poněkud před obránce a ten v pádu odebírá míč špičkou nebo nártem zpravidla vzdálenější nohy od soupeře. Jde o technicky velmi náročný a variabilní způsob a také riskantní, neboť v případně neúspěšného zákroku se obránce pádem vyřazuje ze hry.
Odebírání míčů letících vzduchem – tvoří zvláštní skupinu hry hlavou ve výskoku, v pádu, ve stoji – předskočením nebo v co nejvyšším výskoku s důraznou, ale pravidly povolenou hrou tělem znemožňující soupeři přiblížit se k míči. Rozhodující je správný odhad situace, odpovídající časoprostorové sladění vlastní činnosti a v rámci pravidel přiměřeně energická hra tělem.