Mont Blanc. Už to jméno zní impozantně. Nejvyšší hora Alp s výškou 4808 m n. m. se tyčí na francouzsko-italské hranici (a ano, hádáte správně, obě strany tvrdí, že vrchol na jejich straně. Stejně jako u croissantů). Je ale skutečně nejvyšší horou Evropy? V zeměpise jste se nejspíš učili že ano, a stejně tak by vám to řekla většina náhodných lidí na ulici. Ve světě horolezců se ale většinou za nejvyšší horu Evropy považuje Elbrus (na Kavkaze v Rusku) s výškou 5642 m n. m. Jedno je ale jisté – Mont Blanc je nejvyšší horou Alp a každý, kdo se v Evropě považuje za horolezce, by na něj měl alespoň jednou vystoupat.
Než se pustíme do popisu, vyjasněme si jedno důležité – výstup to není jednoduchý a vyžaduje specifické dovednosti. Jestli jste s horolezením právě začali, pravděpodobně bude lepší začít něčím trochu jednodušším – hor na to máme dost. Budete potřebovat veškeré ledovcové vybavení (sedák, lano, mačky, helmu, cepín, prusíky, …) a vědět jak jej použít. Necelých pět kilometrů je už taky dost vysoko a rozhodně je třeba nepodcenit aklimatizaci – alespoň pár dní dopředu strávit na nějakých menších 4tisícovkách v okolí. A taky je důležité ukočírovat svoje ego, jsou dny, kdy to zkrátka – ať už kvůli vám nebo třeba počasí – nepůjde. V tom případě je nejlepší to otočit.
Normálka Gouter route
Jedná se nejbezpečnější, nejjednodušší a taky nejfrekventovanější cestu. Nástup začíná na konečné stanici zubačky TMB (Tramway du Mont Blanc) v Nid d’Aigle (2380 m n. m.), počáteční stanice je v La Fayet, což je vesnice na francouzské straně. Od zubačky se vydáte k chatě Tete Rousse (3167 m n. m.), kde můžete přespat. Po ledovci se dostanete k nejnebezpečnějšímu místu celé cesty – kuloáru (Grand Cuoloir).
Do něj nikdy nevstupujte po 13:00, byla by to takřka sebevražda. Slunce totiž uvolní kameny nad vámi a ty si z cesty udělají doslova střelnici. Kuloárem se chodí po jednom (cesta je většinou široká právě tak na jednoho člověka) a je extrémně důležité sledovat zejména svah nad vámi. Riziko sestřelení kamenem je totiž vždy přítomné.
Jestli jste dostali za kuloár, ještě nemáte vyhráno. Exponovanou skálou (místy jsou natažená lana) dolezete k chatě Goûter (3817 m n. m.). Od chaty se vyráží obvykle velmi brzo ráno, kolem 2. (leckdo by mohl říct, že to je spíš ještě v noci). Kolem vrcholu Dôme du Goûter (4304 m n. m.) dojdete k bivaku Vallot (4362 m n. m.) a odtud už je to jen po sněhovoledovcovém hřebeni až na vrchol.
Celá trasa vám zabere 2 – 4 dny podle vašich sil (ale nebojte se, jsou i šílenci, co ji dali za pár hodin). Největším nebezpečím je kuloár a velká koncentrace lidí. Buďte ohleduplní, všichni mají stejný cíl: v bezpečí se dostat na vrchol. Na celé trase je zákaz stanovení (kromě kempu u Tete Rousse).
Italská normálka a cesta přes tři hory
Na vrchol vede samozřejmě několik desítek cest, některé z nich jsou jen pro ty neodvážnější z nás a nikdy bych vám je s klidným srdcem nemohl doporučit. Další dvě nejběžnější jsou ale cesty z Itálie přes chatu Gonella (3071 m n. m.) a tzv. „cesta tří vrcholů“ přes Mont Blanc du Tacul, Mont Maudit a Mont Blanc.
Italská cesta dnes už není příliš chozená, a to zejména kvůli roztrhanému ledovci, kde to většina družstev musí chtě nechtě otočit. Od chaty Gonella se pokračuje k ledovci Dôme, což je kritický úsek. Pokud by se vám povedlo jej překonat, stačí pokračovat kolem stěny Aiguille Grises do sedlo Bionnssay, odkud už se pokračuje normálkou. Zajímavostí je, že touto cestou lezl i Achille Ratti, který se později stal papežem Piusem XI.
Pro cestu tří vrcholů je výchozím bodem lanovka na Aiguille du Midi – lanovka s úctyhodným převýšením 2700 m vám ušetří spoustu práce a zbaví spousty peněz. Z ní se pokračuje k chatě chatě Cosmiques (3613 m n. m.), odkud už je to nádherné lezení přes vrchol Mont Blanc du Tacul. Můžete i vystoupat na vrchol nebo jenom zůstat na hřebenu, ale i tak budete pokračovat ledovcem směrem na Mont Maudit. Před ním je nejtěžší místo celé trasy, velmi strmý ledovcový úsek, který dosahuje až 50°! Opět můžete vylézt na vrchol nebo pokračovat už relativně jednoduchým terénem na Mont Blanc.
Hlavně bezpečně!
Zatímco dříve se udávalo, že nejlepším časem pro výstup je červenec a srpen, s nástupem globální změny klimatu a postupným oteplováním se začal uznávat i červen a září. Zejména v horkých letních dnech je zvýšené riziko pádu kamení.
Mont Blanc byl slezen jako vůbec první čtyřtisícovka už v roce 1786, kdy Francii ještě ani nevládl Napoleon – už to svědčí o tom, že to pravděpodobně není ta nejtěžší hora v Alpách. Přesto se ale rozhodně nevyplatí ji podcenit, nekontrolovat počasí, nepřecenit svoje síly a už vůbec podcenit ego. Hora tam bude vždy, ale vy nemusíte. Na Mont Blancu totiž ročně zemře okolo stovky lidí…
