Matterhorn (4478 m n. m.) je bezesporu jedna z nejlegendárnějších alpských hor. Svým věhlasem se mu může vyrovnat snad jen Mont Blanc a Eiger se svou velmi dlouho nepřekonanou severní stěnou. Svým charakteristickým tvarem se stal předlohou pro vlastně jakýkoliv horský obrázek, mj. je i v logu švýcarské čokolády Toblerone. Výstup na něj z několika důvodů není úplně nejjednodušší, pojďme si pro to říct, jak bezpečně na to.
Už samotná soutěž o to, kdo na vrcholu první, je ale pozoruhodná. Matterhorn zůstával poslední nezdolanou alpskou čtyřtisícovkou. Ve druhé třetině 19. století se to ale mělo změnit. Souboj o vrchol prováděli Angličan Edward Whymper a Ital Jean-Antoine Carrel. Poprvé lezli takřka spolu, v srpnu roku 1861. Whymper přijel do Itálie a Carrele si chtěl najmout jako vůdce, ten to ale odmítl, a tak lezli celou dobu na dohled od sebe, dostali se ale pouze do 4000 metrů.
Whymper poté své pokusy několikrát různě úspěšně opakoval, ale na vrchol se nikdy nedostal. To samé se dá říci o Carrelovi, ten jednou musel kvůli sněhové bouři strávit 36 hodin ve stanu. Finální rozuzlení přišlo v roce 1865. Whymper lezl ze švýcarské strany, Carrel z italské a šlo mu zejména o italskou čest, reprezentoval totiž nově vzniklý Italský alpský klub. Obě skupiny se přibližovaly na vrchol, panovalo jasné počasí. Carrel byl jenom hodinu pod vrcholem, když na něm spatřil Whympera. Ten vyhrál… víceméně. Při sestupu totiž zahynula půlka jeho výpravy. Už ale dost o historii, pojďme na výstup.
Normálky jsou dost těžké
Hřeben Hörnli je normálka ze švýcarské strany. Vrcholový den začíná na chatě Hörnli, na kterou se ovšem musíte prvně dostat. K tomu slouží buď lanovka, nebo si to můžete vyšlápnout klasicky po svých z Zermattu. Z chaty je to poctivá celodenní túra, na kterou je potřeba být připraven. Přestože je na mnoha místech instalováno fixní lana, mnoho družstev zde klidně i třikrát slaňuje (kruhy na to jsou připraveny).
Obtížnost je AD- až AD, skalní úseky jsou nejčastěji UIAA II, maximálně III. Výstup je nebezpečný zejména kvůli nekvalitní skále, ze které padají kameny, a taky kvůli velkému množství lidí, kteří je shazují. Zhruba ve 4000 se nachází bivakovací chatka Solvay, kterou ale používejte jen v případě opravdové nouze. Celkové převýšení od chaty je 1218 metrů. Po většinu roku budete na tuto cestu určitě potřebovat mačky, cepín a lano, podle své úrovni lezení si berte pomůcky na slaňování. Cesta je taky poměrně náročná na orientaci.
I z Itálie se zapotíte
Z JZ strany vede cesta tzv. Lvím hřebenem (Liongrat). Vzhledem ke své jižní orientaci je sněhuprostá, kromě posledního hřebene z italského (4476 m n. m.) na švýcarský vrchol (4478 m n. m.). Cesta by určitě byla těžší než Hörnligrat, to je také důvod, proč v souboji o prvovýstup vyhrála švýcarská strana, nicméně během let se na ní objevilo tolik fixních a konopných lan, že prakticky nepotřebujete žádné pomůcky. V průběhu cesty se objevují i relativně strmé pasáže, které mají délku až 25 metrů, ale jsou perfektně zajištěny.
Vrcholový den začíná na chatě Carrel (3835 m n. m.), takže i převýšení a celková náročnost je výrazně menší. Skála je navíc kompaktnější, a taky se na hřebeni obvykle pohybuje méně lidí. Největší nevýhodou hřebenu je vítr, který zde nezřídka dosahuje vysokých rychlostí. Dalším problémem je pohyb po fixních lanech, který vyžaduje mnohem větší sílu v rukou než lezení po nakloněné skále. Mně osobně se třeba taky nelíbí „zaneřádění“ hory obrovskou kopou železa, ale tohle je už silně individuální.
Kterou cestu zvolit?
Velmi dobrým nápadem je podívat se na počasí, zejména z kterého směru bude foukat. Pod vrcholem se často tvoří mrak (a často pouze z jedné strany), nicméně jeho přítomnost je velmi těžké odhadnout. Pokud máte radši čistší sportovnější cesty, volte hřeben Hörnli, pokud máte nabouchané ruce, bude vám víc vyhovovat Liongrat.
Na vrchol vede pochopitelně ještě mnoho další cest, většina z nich je ale mnohem těžší než ty, co jsou zde popsané. Zmuttgrat vede taky z Hörnliho chaty, obtížnost je D. Nordwand vede pochopitelně severní stěnou, start je taky z Hörnliho chaty, obtížnost je TD+. Furggengrat vede JV hřebenem, obtížnost je TD. Zmutt nose už má obtížnost ED+, Couloir dell´Enjambee byl poprvé vylezen až v roce 2010, tak si můžete sami představit jeho obtížnost.
Nezávisle na tom, kterou cestu si vyberete, je nutné si uvědomit, že jsou všechny bez výjimky velmi těžké a vyžadují značné zkušenosti – nejen technické, ale i co se týče aklimatizace. Tu se rozhodně vyplatí nepodcenit. Pokud se necítíte, není ostuda se poptat po horském vůdci a využít jeho služeb, jen se připravte, že to můžou být až desetitisíce korun.
Jinak samozřejmě platí všechny zásady bezpečnosti – nechoďte ve špatném počasí, vězte, jak používat lano a všechny ostatní nástroje, mějte mobil a nechoďte sami! A taky se nebojte výstup vzdát, hrdinů jsou plné hřbitovy, jak se říká.
