Maroko možná není první destinací, která nás napadne, když se řekne horolezecké dobrodružství, ale je to rozhodně škoda. S Atlasem, nejvyšším pohořím Severní Afriky, to je totiž místo zaslíbené horolezcům. Na své si přijdou milovníci lezení i velkých hor – najdete tu totiž jak červené pískovce, tak Džabal Tubkal, s 4167 m n. m. nejvyšší horu Severní Afriky.
Do Maroka se dá normálně, pokud nejsme za skoro zavřenými hranicemi, dostat poměrně jednoduše. Do Marrákeše a Agadiru totiž létá Ryanair i Wizzair a ti cenu letenky stlačili na maximálně stovky korun. Cena pronájmu auta je levná, cena taxíků ještě levnější a stop tu jde od ruky. Jídlo je tu levné a ubytování až směšně zadarmo – na osobu a noc se snídaní seženete bez problémů pod 100 korun. S angličtinou může být problém, ale překladač a ruce odstraní všechny překážky. Měnou je marocký dirham s kurzem cca 2,3 DH za Kč.
Prvně do velkých výšek
Džabal Tubkal (také můžete najít jako Jabal Tubkal, Jebel Tubkal nebo libovolně s variantou Toubkal) se nachází jen nějakých 100 km a dvě hodiny jízdy od Marrákeše, kam pravděpodobně přiletíte. Výchozí destinací je vesnice Imlil, ležící v nějakých 1800 m n. m. Jednoduše si spočítáte, že nastoupáte přes 2300 výškových metrů, takže se nejedná o žádný lehký výstup. To celé přitom na pouhých 14 km.
Výstup se obyčejně chodí za dva až tři dny, s přespáním Refuge CAF du Toubkal ve 3200 metrech. To nicméně neznamená, že byste se tím měli bezpodmínečně řídit – my jsme celý výstup i sestup třeba zvládli za 6 hodin. K chatě je to většinou příjemné stoupání po udusané pěšince, od ní už se jde v suti nebo po sněhu – Tubkal je totiž celoročně přístupný pěšky, nic vám tak nebrání si na něj vyjít třeba v únoru. Pěšina je skoro vždy prošlapaná, a když náhodou nebude, tak si aspoň užijete brodění v prašanu v marockých horách, nezní to jako sen?
Sestup je povětšinou stejný jako výstup. Protože jsme ale v Maroku, celá akce má pár specifik. Prvně, potřebujete vůdce. Ten velmi dlouho nebyl povinný, ale po vraždě dvou skandinávských turistek v předchozích letech už se jím bohužel stal a na místě jsou 4 checkpointy, kde policie jeho přítomnost kontroluje. Všechny ostatní věci, které vám budou neodbytní prodavači v Imlilu nabízet, např. mačky, cepíny, lana nebo muly, rozhodně nepotřebujete.
Několikadenní treky krajinou berberů
V oblasti Atlasu se ještě chvíli zdržíme, je tu totiž nepočítaně možností, jak si zpříjemnit život. Můžete dojet třeba do jednoho z mála afrických lyžařských středisek a odtud se vydat na 6denní trek skrz Vysoký Atlas právě do Imlilu. Nebo třeba dojet do Tacheddirtu a přes několik horských sedel dojít na druhou stranu pohoří na Saharu.
Nebo taky jakkoliv jinak – prostě vezměte mapu, najděte si cestu po pěšinách a vyrazte. Horští berbeři jsou v drtivé většině případů velmi pohostinní a žádné nebezpečí vám nehrozí, na základy bezpečnosti ale nezapomínejte. Za minimální risk to ale stojí – čeká vás totiž úžasně se měnící krajina. Od zelených údolí na Marrákešské straně přes vyprahlé hory a zasněžené vrcholky až po nehostinnou Saharu na druhé straně
Úžasné pískovce
Pokud vás více než velké výšky zajímají velké délky, neprchejte, Maroko má totiž hodně co nabídnout. Zamiřte do soutěsky Todra. Ta je atraktivní i pro obyčejné turisty (taky že tu potkáte plné autobusy Asiatů), natož pro lezce. V některých místech jsou stěny vysoké stovky metrů jen pár metrů od sebe. Najdete tu desítky cest, některé dokonce i delší než 300metrů – jedna má i půl kilometru. Průvodce se shání až na místě, nicméně nepočítejte úplně s evropskou kvalitou.
Další oblastí, kam se dá bez problémů zamířit, je Caiat. Na rozdíl do Todry, která je nejlépe dostupná z Marrákeše, do Caiatu se dá nejlépe dostat ze španělské enklávy Ceuta na severním pobřeží. Oblast je známá relativně krátkou dobu, ale i tak tu nejdete deset sektorů, několik desítek a délek s obtížností mezi 5 a 8a. K tomu všemu nepočítaně možností vylézt si vlastní nové cesty.
Kam a jak dál?
Maroko ale samozřejmě stojí za návštěvu i bez hor, je to totiž pro nás jedna z těch nejlehčeji stravitelných exotik. Za návštěvu určitě stojí Merzouga – jedna z nejsnadněji dostupných naprosto písečných částí Sahary -, Ait Ben Haddou, starověká tvrz, nebo samotný Marrákéš. Právě v něm se ale připravte na největší šok.
Naprosto šílená doprava, obrovský smog, všude neodbytní taxikáři, naháneči a prodavači všeho možného. Vždy smlouvejte, ať si kupujete jídlo, nocleh nebo i suvenýr. Většinou se dá cena stáhnout i na třetinu původní nabídky – nám se povedlo cenu taxíku z Marrákeše do Imlilu stlačit z 1500 dirhamů na 300. Jakkoliv jsme v tom my Češi nezkušení, smlouvejte, smlouvejte.
Nezapomeňte taky ochutnat marocké speciality – berberskou whiskey (rozuměj mátový čaj), tajin nebo kuskus na tisíc způsobů. A nenechte si celý výstup znechutit pár neodbytnými naháněči.
