Bosna a Hercegovina má už dlouhou dobu velmi pošramocenou pověst. V 90. letech ji významně poškodily bosensko-srbsko-chorvatské války, kdy byla v podstatě v epicentru všech bojů, a od té doby se pořád ne úplně vzpamatovala. Na jejím území pořád najdeme velké množství nevybuchlých min, které se daří odstraňovat jen velmi pomalu. Situaci navíc vůbec nepomáhá roztříštěnosti republiky do dvou entit, kdy zejména Republika Srbská má separatistické tendence.
Přesto, nebo možná právě proto, je Bosna a Hercegovina nádhernou zemí k navštívení. Zaminovaným oblastem se dá snadno vyhnout a máte jistotu, že tu narazíte na minimum turistů – většina jich bude navíc z Česka. Za obzvlášť pěknou platí oblast NP Sutjeska a okolí nejvyšší hory Maglič (2386 m n. m.) Destinace tvoří ideální celoroční cíl – v zimě na skialpech a vždycky jinde normálně pěšky.
Jak se tam dostat?
NP Sutjeska je vpravdě hodně odlehlé místo. Nejbližší letiště je vzdáleno několik hodin jízdy, a to nezávisle na tom, jestli se vydáte z bosenského Sarajeva, chorvatského Dubrovniku nebo černohorské Podgoricy. Zdaleka nejjednodušším dopravním prostředkem je tak cesta autem z Česka, když vyrazíte velmi brzo ráno, dá se cesta stihnout i za jeden den. Lepší je však po cestě někde zastavit (např. u Plitvických jezer nebo v Mostaru) a cestu natáhnout na dny dva. V tom případě můžete stihnout druhý den ještě za světla dojít k jezeru, kde je tábořiště.
Přístup k jezeru Trnovačko
Na horu se dá vystoupit z obou stran, ale populárnější je to přece jen z Bosny. Možná proto, že je to ze zbytku Evropy přece jen o kousek blíže než na druhou stranu. Ať tak či tak, spát budete pravděpodobně u jezera Trnovačko. Ideální je se ještě před výstupem zastavit v NP ve vesnici Tjentiště, kde leží památník partyzánům bojující za druhé světové války proti nacistům. Tahle krajina to zkrátka nikdy neměla jednoduché…
K jezeru se z Bosny dá dostat ze dvou míst – pokud máte normální auto, nejbezpečnější varianta je nechat ho v jedné ze začátek na silnici mezi Tjentištěm a Čemernem. Odsud je to k jezeru cca 12 km a 1000 výškových metrů. Pokud jste nadprůměrně dobrý řidič, můžete vyjet až na tzv. Prijevor do 1700 m n. m. (to je pak 5 km, 400m+, 300m+). Jen pozor, cesta sem je štěrková a riziko zničení auta je tu vyšší než nízké. Nahoře je mini parkoviště a příštřešek.
Přespání u jezera
Jezero jako takové už leží na území Černé Hory, nicméně pasy vám tady (pravděpodobně) nikdo kontrolovat nebude. Za přespání se tu platí drobný poplatek (1 euro), můžete si tu klidně udělat táborák a základnu na několik dní k výstupům i na okolní kopce. Místní správce je trochu nepříjemný, jediným problémem tu ale můžou být místní, kteří se umí velmi rychle opít. Na druhou stranu vás však většinou pozvou taky, takže můžete ochutnat místní rakiji – nic jiného se tu stejně nepije.
Na samotný vrchol
Z Trnovačka to není na vrchol nijak extrémně náročný výstup. Celkem je to 5,4 km a necelých 1000 výškových metrů. Z jezera se nejdříve stoupá poměrně ostrým svahem na bezejmenný hřeben nad jezerem (cca ve 2000 výškových metrech). Odtud se vám otevřou nádherné výhledy do obou zemí. Po velmi kopcovatém hřebenu pak budete postupně klesat a stoupat, až dojdete na Crnogorski Maglić (2388 m n. m.). Odtud je to do sedla na hranicích a potom poslední skalka až na samotný vrchol, která je k bosenské smůle o dva metry nižší než nejvyšší bod hřebenu.
Možná byste tam čekali bosenskou vlajku, ale tady ne – je tam jen vlajka Republiky Srbské. I na vysokých horách tu lze pozorovat politickou roztříštěnost. Zpátky k jezeru se jde stejnou cestou. Z jezera se dá vystoupat i na spoustu dalších vrcholů v okolí – přímo nad jezerem se tyčí Trnovački Durmitor (2242 m n. m.) nebo Trzivka (2333 m n. m.), případně hraniční Veliki Oštrikovac (2296 m n. m.) či Volujak (2336 m n. m.).
Z Černé Hory
Na horu jde pochopitelně vystoupit i z druhé strany, té černohorské. Časově vyjde cesta jen o trochu déle, je to tak jen na vás, kterou zvolíte. Výstup začíná u vodní elektrárny Piva v přibližně 600 m n. m. 15 kilometrů a 1800 výškových metrů vás dovede na hřeben nad jezerem, odkud se můžete vydat dolů k jezeru nebo přímo na vrchol – to je ale za jeden velmi náročné.
Opravdovou několikadenní výzvou je pak přechode z města Plužine. Čekal by vás minimálně dvoudenní trek, při kterém na 28 km nastoupáte skoro 3 vertikální kilometry. Největším problémem, jak už to tak ve vápencových pohořích bývá, je nedostatek vody. I kdybyste ji však měli pro celou dobu nést na zádech, místní krajina bude stát za to.
Můžete si přitom vybrat, na které všechny vrcholy budete chtít vystoupit. Základním cílem by měl být Veliki Vitao (2388 m n. m.), a Biočke grede (2195 m n. m.). Pokud budete mít štěstí a nepůjdete na podzim nebo pozdě v létě, potkáte po cestě ještě Veliko Stabansko, ledovcové jezero. Je takřka jistotou, že za celý trek tu vůbec nikoho nepotkáte.
