Slýcháme to všichni – někdo udělal rekord a vylezl nejtěžší 9c cestu, při ledovcových výstupech můžete zahlédnout třeba PD, v postsovětských republikách se setkáte s něčím podobným jako 5B a při lezení v americe najdete extrémně zvláštní 5.14b, na boulderu můžete najít třeba 6A. Jak se v tom vyznat a co je nejpoužívanější?
V první řadě je třeba zdůraznit, že obtížnost výlezu je vždycky více či méně subjektivní. Zároveň taky sahá do samé historie lezení. Lidé zkrátka vždycky chtěli vědět, kdo je nejlepší a kdo vylezl nejtěžší cestu, aby spolu mohli soupeřit. Obtížnost cesty tedy určuje její autor, případně prvolezec, a s dalšími úspěšnými lezci se potom diskutuje o skutečné náročnosti, která se časem můžu upravit. Na skalách je toto hodnocení prakticky čistě subjektivní, ve světě velkých horách jsou i přidaná kritéria (přechod ledovce, nadmořská výška, nutnost slaňování, délka/čas výstupu atp.)
Klasika je UIAAA
Celosvětově asi nejpoužívanější stupnice. Značí se římskými nebo arabskými číslicemi. Začíná na I, což je prakticky chodecký terén, u kterého je potřeba se místy přidržovat rukama. III už je něco, kde začátečníci budou potřeba jištění. Od VII výše už by se měli pouštět jenom zkušení lezci. V současnosti končí XII, což je aktuálně hranice lidských možností. Stupnice je nicméně otevřená, takže se klidně může stát, že se časem objeví i cesta XIII. Jednotlivé stupně se stupňují pomocí + a -, případně ještě lomítky. Posloupnost stupnice tedy vypadá VI, VI+, VI+/VII-, VII-, VII, tj. 6; 6,25; 6,5; 6,75; 7.
U nás je nejpoužívanější stupnice pravděpodobně francouzská. Značí se arabskými číslicemi 1 až 9, další upřesnění je písmeny a, b, c. V praxi je populární zejména na lezeckých stěnách (tam se nesetkáte s jiným označením) a mezi vrcholovými lezci. Když Adam Ondra vylezl v Norsku v současnosti (nejspíše) nejtěžší cestu Silence, označil ji právě ve francouzské stupnici písmeny 9c. Další zpřesňování je pomocí znaménka + (značí těžší cestu), nebo lomítek mezi stupni. Znaménko – se nepoužívá.
Další lezeckou stupnicí je americká, která se používá nejvíce právě na jiném kontinentu. Skládá se z tří částí – římských číslic, které udávají délku trvání výstupu, znaku jako 5.10c, které udávají lezeckou obtížnost, a kombinace např. A3, které udávají obtížnost technického lezení. V praxi se ale pro lezení používá jenom prostřední část, čili např. 5.14a. Pětka na začátku udává, že se jedná o lezení s jištěním, čísla 0 – 14 na dalším místě pak specifikují technickou obtížnost (podobně jako UIAA). Písmeno na konci je potom jenom zpřesnění obtížnosti.
Co v opravdových horách?
Dosud jsme se bavili převážně o lezeckých stupnicích, ty nám ale nebudou stačit v nejvyšších horách. V Alpách je jistě nejpoužívanější západoalpská stupnice, která změtí písmen udává obtížnost technických částí, kvalitu jištění, strmost ledovce/svahu, čas výstupu, možnost sestupu atp. Stupnice začíná na P, což značí pěší cestu. Pokračuje mj. přes F, kde už jsou náznaky lezení. PD už je obtížné, je nezbytné používat mačky a cepíny, ale sklon nepřesahuje 40°. D už je velmi těžké, sklon přesahuje i 50°. Písmeny EBO stupnice končí, ty označují extrémně nebezpečné túry v podstatě na hraně lidských možností.
Jiná situace je v postsovětských zemích, tam se používá ruská stupnice. Největší rozdíl oproti západoalpské je ten, že v hodnocení je obsažena i nadmořská výška – v sedmitisícovkách Kyrgyzstánu už se to totiž výrazně hodí. První část se hodnotí od 1A od 6B a obsahuje právě hodnocení délky a výšky výstupu. Další část hodnotí technickou obtížnost lezení na stupnici od I do VI.
Existují i další stupnice. Britská stupnice se používá pro lezení i velehory, ale v současnosti není moc používaná. V Británii se místo toho používá, považte, francouzská (!). I v Česku máme své speciality, které se specializovaly zejména na pískovce. Problém je, že hodnocení není konzistentní a např. v Adršpachu je mnohem tvrdší než v Českém ráji.
Co jiné druhy lezení?
Zatím jsem se bavili o skalním a vysokohorském lezení, ale co další druhy lezení? Na boulderu se minimálně v Evropě používá trochu upravená (tvrdší) francouzská stupnice, akorát se podstupně obtížnosti značí velkými písmeny.
Na feratách se používá relativně jednoduchá stupnice od A (lehké) do E (sportovní cesty). Technické lezení má několik stupnic (UIAA, Tatranská, Severoamerické). Všechny se vyznačují přidaným písmenem A (artificial).
Lezení v ledu má také dvě stupnice. Skotskou, které se skládá ze dvou částí, I – VII udávají celkovou náročnost a nebezpečnost výstupu, čísla od 1 do 9 potom samotnou obtížnost ledu. Tato stupnice se používá nejvíce pro přírodní ledy v horách. Pro umělé sportovní ledy je používanější stupncie WI (water ice), která má stupně od WI1 do do WI7+.
Různých jiných stupnic existuje celá řada, ale nimi už nemáme čas se zabývat. Možná se ještě ptáte, jestli lze mezi stupnicemi převádět? Pochopitelně lze, nicméně není to na první dobrou z hlavy možné. Nejjednodušší postup je rozhodně najít si na Googlu tabulku, do které se pravidelně dívat, pokud byste to náhodou potřebovali.
