Laponsko můžeme mít asociováno s mnoha věcmi – sobi, Sámové, polární kruh, nekonečná zima, polární záře, hromady sněhu a málo světla. Právě to poslední se ale v následujících dvou měsících mění, což hlavně z dubna činí úplně ideální období pro navštívení tohoto severského regionu.
Laponsko se rozkládá na území 4 států – Švédska, Finska, Norska a Ruska a jeho drtivá většina leží za polárním kruhem. Pro návštěvu si můžete vybrat kterýkoliv z těchto 4 států, ale vzhledem k vízové politice a aktuální geopolitické situaci bychom radili zůstat v EU/EEA. Vydat se můžete pochopitelně úplně kamkoliv, my ale budeme doporučovat hlavně treky, které jsou ještě relativně v civilizaci – primárně se na nich dá spát uvnitř budov, takže nebudete muset trpět teploty okolo -30 °C ve stanu.
Jak se tam dostat?
Vzhledem k tomu, že území se rozkládá několik tisíc kilometrů od Česka, může se jednat o drobný problém. Klasicky nejrychlejší se samozřejmě letecká doprava (přes Oslo, Helsinki nebo Stockholm), s veškerou výbavou v odbavených zavazadlech se to ovšem může dost prodražit. Alternativou je potom dobrodružná cesta vlakem, počítejte ovšem s asi 40 hodinami. Výhodou ovšem je, že jak mezi Berlínem a Stockholmem, tak mezi Stockholmem a úplným severem Švédska můžete použít noční vlak. Poslední možností je pochopitelně auto, nepočítejte ovšem s tím, že by se cesta dala odřídit v kuse.
Jak se pohybovat?
V březnu i dubnu je, i přes prodlužující se dny a stoupající teploty, celá oblast kompletně pod sněhem. Máte tak na výběr ze tří možností – backcountry lyží, skialpů nebo sněžnic. Konečný výběr záleží i na tom, kam přesně pojedete, drtivá většina lidí ovšem volí backcountry lyže – skialpy se vyplatí jen na určitých, hodně kopcovatých, trasách, zejména v Norsku.
Kromě věcí pod nohy jsou další důležitou věcí saně. Můžete si koupit předpřipravený model nebo si můžete zkonstruovat vlastní – to dělá koneckonců většina lidí. Saně jsou o dost pohodlnější než veškerou výbavu (která může lehce přesáhnout i 40 kg) táhnout v batohu na zádech. Posledním důležitým aspektem je pak oblečení, kde úplným základem je péřová bunda a nepromokavé boty.
Kam se vydat? Finské jezero Inari
Na daleké 69. rovnoběžce leží finské jezero Inari, jen pár desítek kilometrů od ruských i norských hranic. Bezpečně zamrzlé je od ledna do dubna a skýtá nádhernou možnost 4denního trekování. Chodí se povětšinou na sněžnicích nebo backcoutnry lyžích, kvůli rovině jsou zde skialpy mimořádně nevhodné. Celá trasa je vyznačena tyčemi (podobně jako v Krkonoších), takže se nemusíte bát ztráty orientace na rozlehlém jezeře.
Co dělá toto jezero tak populární není ani třeskutá zima, ani mimořádně příznivé podmínky pro pozorování polární záře, ale místní sruby, takticky umístěné na březích jezera. Jsou zadarmo k použití, jsou v nich postele, plynové vařiče, kamna a někde dokonce i sauny. Za 4 dny ujdete přibližně 80 km a přejdete přes takřka celé jezero.
Na Královskou cestu do Švédska
Populární trek Kungsleden měří přes několik set kilometrů – konkrétně přes 400, jeho většina je přitom daleko za polárním kruhem. Nejpopulárnější část je ale na úplném severu, u Kiruny, Abiska a Kebnekaise (cca 2100 m n. m., podle sněhu), nejvyšší hory Švédska. Tento trek se chodí zejména v létě, ale v zimě má snad ještě větší kouzlo.
Začíná se v nejsevernějším bodu, NP Abisko, který je vyhlášen svou čistou oblohou, takže tu máte snad největší šance pro pozorování polární záře. Odtud se jde cca 80 km v podstatě přímo na jih, než uhnete na východ směrem ke Kebnekaise. Stejně jako u Inari, i tady se spí v teple, konkrétně v chatkách švédské turistické asociace STF.
Sice za ně musíte platit, zato vás ale přivítá milý chatař, kamna a, stejně jako všude jinde na severu, sauna. V chatách se dokonce i dají dokoupit zásoby. Obvykle se přespává na chatách Abiskojaure, Alesjaure, Sälka a Kebnekaise Fjällstation. Ačkoliv obvyklá trasa vede údolím, pokud si s sebou vezmete skialpy, můžete si vyjít v podstatě na libovolný kopec kdekoliv mimo cestu, včetně samotné nejvyšší hory. Jen pozor na laviny.
Na Halti na finsko-norské hranici
O nejvyšší hoře Finska (1324 m n. m.) se v souvislosti s horami mluví málokdy, koneckonců je nižší než Sněžka a vrchol vlastně vůbec nepatří Finsku – Norsko, na jehož území leží (finská hranice je jen pár desítek metrů daleko), jim ho nedávno při příležitosti 100 let nezávislosti chtělo darovat, ale nakonec jim to zatrhla ústava.
V zimě je to k Halti ovšem nádherný 50 km (krát dva, takže vlastně 100 km) trek naprostou arktickou pustinou. Potkáte tu jen polární záři, soby, jiná polární zvířata a velmi výjimečně někoho na skútru nebo psím spřežením. Signál tu není a civilizace je neskutečně daleko, víc než kdy jindy tedy platí, že je velmi dobré být dobře připraven.
I přes velkou odlehlost lze ovšem trasu naplánovat tak, abyste každou noc spali v teple, jsou zde totiž opět postavené sruby. Platí na nich ovšem to, co i jinde ve Finsku – spí ten, kdo přijde nejpozději (je totiž nejunavenější). Lepší tedy chodit pozdě než dřív, máte větší pravděpodobnost, že se vyspíte na posteli. Ačkoliv si to zní jako vtip, Finové toto pravidlo poctivě dodržují a očekávají to i od cizinců.
