Vzhledem k poměrně krátké historii novodobého osídlení ostrovů Nového Zélandu, nelze v pravém smyslu mluvit o „novozélandské“ kuchyni. Spíš se jedná o stravovací styl, který ovšem nám- Evropanům – není cizí. Protože ale v současné době vévodí téměř „móda“ posuzovat stravovaní z hlediska zdravotní prospěšnosti, tak je třeba kuchyni Nového Zélandu označit coby „zdravou“.
Styl kuchyně ovlivnili osídlenci
Panuje takové klišé, že pro Nový Zéland je typické skopové maso, včelí med, jablka a dort Pavlova. Vše vyjmenované se sice na novozélandském jídelníčku může objevit, ale nejen to. Zdejší kuchyně vychází především ze zvyklostí novodobých osídlenců. Proč je kladen důraz na slovo „novodobí“ osídlenci? Protože dřív než Evropané osídlili zemi Maoři. Ani ti nejsou obyvatelstvem na ostrovech původním.
Třebaže se maorské stravovací zvyky uchovaly, nedá se říct, že by nějak asimilovaly do národní kuchyně. V současné době jsou sice snahy poznávat a prezentovat kuchyni maorskou, ale už to má spíše kulturní, folklórní charakter. Maorové se živili hlavně rostlinnou stravou: kapradinové výhonky, kumara, mořské řasy. Proteiny získávali z ryb, hmyzu, plžů a mlžů, ptactva. Suroviny dusili/vařili v termálních pramenech nebo v zemních pecích.
Ostrovy osídlili Britové
„Koloniální dějiny se počínají psát teprve v 18. století. Roku 1769 připlul k novozélandským břehům britský námořník James Cook. Obeplul oba hlavní ostrovy a zakreslil je do mapy. Šlo o první mapu Nového Zélandu v historii. Oba ostrovy pak Cook prohlásil za državu Spojeného království,“ dočítáme se v otevřené encyklopedii. Z toho je jasné, že osídlenci přicházeli ze zemí Britského imperia. Jednalo se o Brity, Skoty, Velšany, Iry. Ti s sebou přinášeli své stravovací návyky. Život v Pacifiku přizpůsobovali svým domácím zvykům:
- Pěstování obilí, vinné révy, ovoce.
- Chov ovcí, skotu, bravu, drůbeže, včel, rybolov.
Kuchyně Nového Zélandu byla jen pokračováním kuchyní původních zemí osídlenců. Krom obyvatel britského původu přicházeli na NZ i přistěhovalci z jiných zemí: Německo, Nizozemsko, Švýcarsko, Malajsie, Čína, Japonsko. Ti vytvořili enklávy, v nichž převažují stravovací návyky zase jejich původních vlastí.
Svět se zdá být malý
V současné době globalizace zasáhla i Nový Zéland vlna moderních nebo někdy až módních stravovacích stylů (americké burgery, italské těstoviny a pizzy, asijské polévky a suši, vegetariánství, veganství, LC strava…), čímž vznikl dokonalý mix. A zatímco starší generace se v rodinách „přidržují“ tradice, ti mladší raději něco „globalizovaného“.
- Tak i na Novém Zélandu vznikají situace, kdy by například babičky rády připravily vnoučatům něco „echt“ britského, ale vnoučata chtějí raději pizzu, pastu nebo suši. Jako u nás. V tomto ohledu je svět malý.
Denní jídla na Novém Zélandu
Snídaně s Vegemite
Novozélandský den začíná snídaní, a tou v současné době bývá nejčastěji müsli – s ovocem, mlékem a jogurtem. Suché základní müsli si dost často lidé míchají doma. V obchodech si nakoupí komponenty podle vlastního gusta: vločky, lupínky, ořechy, oříšky, semínka, suché ovoce. Hospodyňky někdy doma vločky předem upraží s trochou cukru. Třtinového, protože řepný cukr na NZ nemají. Smíchají s ostatnímu surovinami (podle vlastního receptu), uloží do dózy a je zásoba na snídani.
- Když je víc času, snídají „na vidličku“: vejce, slaninu, fazole – jako v Anglii.
- Méně často, ale také někdy snídají chleba s nějakou pomazánkou, opečený chleba a zeleninu.
- Nebo se na stole objeví nářezová mísa + zelenina.
- Na snídaňovém stole se častěji než džem objevuje Vegemite, což je obdoba britského Marmite. Kdo není na tyto pochutiny zvyklý, těžko je pozře. Vegemite i Marmite netrénovanému jedlíku chutnají jako zahuštěné polévkovém koření. Vegemite je jedním z nejbohatších zdrojů vitaminů řady B. Obsahuje thiamin, riboflavin, niacin a kyselinu listovou, ale na rozdíl od Marmite neobsahuje vitamín B12. Vegemite neobsahuje tuk, cukr ani živočišné produkty
V poledne lunch, k odpolednímu čaji snack
V poledne si lidé dají polévku – někde v jídelně, na pracovišti, prostě mimo domov. Nebo sendvič nachystaný z domu.
K odpolednímu čaji (někdo ke kávě) zakousnou drobnější snack: pár sušenek, kousek koláče, kousek sýra, trochu ovoce, zeleniny… Ale nic velkého.
Hlavní jídlo dne
Hlavní rodinné jídlo dne je večeře. V běžné novozélandské rodině má večeře obvyklou skladbu:
- maso, příloha, zelenina;
- těstoviny se sýrem;
- ryba s přílohou,
- zapečená bramborová kaše s masem (různé páje),
- rýžový pokrm typu risotto nebo paella,
- ragú s přílohou,
- opečený párek s kaší a hráškem…
Přílohami bývají: brambory, kumara (sladké brambory), pečená dýně, bramborová kaše.
Zelenina: vařené fazolové lusky, růžičková kapusta, brokolice, cuketa, zelený hrášek… K některým pokrmům se podávají syrové zeleninové saláty.
Nikdo se nepřejídá
Oproti českým zvyklostem jedí Novozélanďané menší porce a jídlo bývá méně tučné. Knedlíky znají, ale nevaří je.
Jiný kraj, jiný mrav
- S chlebem to je pro „našince“ na NZ lepší než kdekoliv jinde mimo Evropu. Sice také převažuje obligátní bílý pšeničný toustový chléb prodávaný v plátcích, ale krom toho jsou i do běžné v prodejní sítě dodávány různé „speciály“ v bochnících, které vypadají docela „evropsky“. Někdy se jim také „evropsky“ říká, třeba „berlínský“ chleba. Jsou s příměsí žita a chutnají někdy líp než český bochník. Ale i krajíce z bochníků si „Kiwi“ raději opečou v topinkovači.
- Standardní máslo bývá na NZ obvykle mírně slané. Nijak to nevadí, jde jen o zvyk.
- S mořskými tvory to je na NZ také stejné jako kdekoliv jinde: někdo je má rád, kupuje a připravuje, někdo je rád nemá. V některých pramenech se traduje, že národním pokrmem na NZ jsou zelené mušle. Sice jsou v obchodech k mání, ale s oblibou to je jako s jinými plody moře.
- Ryby se jedí hlavně ve městech kolem moře. Nesou ale nijak levné, a to ani pro místní. „Na rybu“ chodívají do restaurací. Tam je dražší vše, a tak proč si nedat rybu?
- Pivo sice nepatří k tradičním místním produktům, ale i pro turisty z „pivní země“ jsou várky zdejších pivovarů „přijatelné“.
- Skopovým a jehněčím se bělají novozélandské stráně a hory. Je to ceněný vývozní artikl, a také oblíbená domácí potravina.
- Na některých místech ostrovů jsou zřízeny jelení farmy na maso.
- Včelařství má na NZ tradici. Med z čisté přírody je vysoce ceněn. Velkou popularitu má med od včel „pasoucích“ se na rozkvetlých manukách, což je zdejší endemit.
- Dort Pavlova, o jehož domovinu se pře Nový Zéland s Austrálií, patří sice nadále k typickým rodinným zákuskům, ale málokdo sněhový korpus peče doma. Lze si jej koupit v každém hypermarketu – a prý v dobré kvalitě. Doma se jen doplní šlehačkou (pravou, nešizenou) a nějakým ovocem. Favoritem jsou jahody, mučenka a kiwi.
- Novozélandská vína jsou ve světě považována za kvalitní a výtečná. Vinařství je rozšířeno hlavně v Hawkeově zátoce (Hastings, Napier, Wairarapa, Gisborne).
Ovoce tu je doma, i feijoas se zabydlely
Příznivé klima činí z Nového Zélandu ovocnářskou velmoc světa. Většina produktů je známa i u nás: jablka, citrusy, hrušky, kiwi, broskve, švestky, vinná réva… Jenže to by člověk nesměl být na druhém konci světa – skoro vše chutná jinak.
- Zralé citrony velikosti menších grepů jsou sice kyselé, ale přitom sladké tak, že se mohou jíst přímo (nikdo z místních to nedělá).
- Hrozny: některé odrůdy připomínají chutí angrešt nebo černý rybíz.
- Švestky chutnají také docela jinak – sice výtečně, ale jinak (pravé české buchty se z nich neupečou)… Jsou to subjektivní dojmy, samozřejmě.
V dubnu a počátkem května (čili na podzim) dozrávají feijoas. Rostou všude – na veřejných prostranstvích, u obytných domů, v zahradách – a nikdo o ně valně nedbá. Přesto jsou – v plné sezoně zrání – v obchodech nabízeny od sedmi do třinácti dolarů. Je to lahodné ovoce, které se chutí nepodobá ničemu jinému. Je ovšem choulostivé na otlaky, takže se převáží jen velmi obtížně. Feijoas nejsou původním novozélandským druhem, ale dobře se „zabydlely“. Připravují se z nich zákusky, zmrzliny, sorbety, džemy, sirupy…
Foto: (jez)
