Málokteré pohoří je tak známé, a přesto tak zapomenuté. Karavshin byste pravděpodobně na mapě zařadit nedokázali, přesto jste o něm nejspíše slyšeli. V 80. a 90. se tu pravidelně pořádaly lezecké závody celého sovětského svazu (i světa), po jeho rozpadu se oblast na čas stala velmi turbulentní, kdy přestřelky mezi Tádžiky, Uzbeky a Kyrgyzy byly na denním pořádku. Na počátku nového tisíciletí se tu odehrál příběh jak z akčního filmu, když lezce Caldwella a další zajali uzbečtí rebelové a jim se podařilo uprchnout až poté, co vojáka hodili ze skály.
Dnes je Karavshin velmi bezpečnou oblastí. Sovětský svaz se tu sice s hranicemi příliš nepáral a v míste pořád najdete mnoho tádžických i uzbeckých exkláv, ve kterých tu a tam dochází k pohraničním přestřelkám. V praxi to ale znamená jen uzavření hranic a nutnost získání tzv. pohraničního permitu, který stojí asi 30 € a vydají vám ho agentury v Bishkeku nebo Batkenu. Všechny oblasti, kde byste se mohli pohybovat, má bezpečně v rukou kyrgyzská armáda. Co se týče horských nebezpečí, značku ani signál tu sice nepotkáte, stejně tak ovšem ani sněhová pole, lezení nebo ledovce.
Jak se tam dostat?
Nejlogičtější variantou dopravy je vzít zavděk Turkish Airlines, které létají do Oshe. Toto kdysi velmi významné město na Hedvábné stezce je pořád druhým největším městem Kyrgyzstánu. Odsud vám kterýkoliv hostel rád domluví dopravu až do vesnice Ozgorush, která je hlavním nástupním bodem. Počítejte s cca 500 korunami na osobu a cestu. Dříve používaná vesnice Vorukh je tádžickou exklávou a dnes už používat nejde. Do Ozgorushe se jde dostat i pomocí marshrutky (místní obdoby autobusu, v realitě přecpaná dodávka), cesta místo 6 hodin zabere celý den a bude vás stát cca 200 korun.
Další alternativou je využít místní aerolinky, které jednou týdně provozují leteckou linku Bishkek – Batken. Letenka stojí jen 30 dolarů, nevýhodou je ale právě nízká frekvence. Další alternativou je doletět do tádžikického Khujandu nebo uzbecké Fergany, vzhledem k aktuálně otevřeným hranicím to ale nedává moc smysl (nejbližší otevřený hraniční přechod je až v Oshi). Jet pozemně z Bishkeku trvá skoro 20 hodin, tj. to opravdu nedoporučejeme.
Začátek treku
Celá oblast se dá pohodlně prochodit za cca 7 – 11 dní; podle vaší aktuální kondice. Prvních několik kilometrů každopádně úplně zábavných není. Z Ozgorushe, který je cca ve 1400 m n. m., to 16 km neustále do kopce až do výšky 3700 m n. m., kde se nachází sedlo Aktush. Ač by se to nemusela zdát, v podstatě celý trek vede po docela dobře vychozených pěšinkách. Jezdí sem víceméně jen Češi a Rusové, ti si obvykle ale nesou zátěž na oslích, pro něž a jiná hospodářská zvířata jsou pěšiny uzpůsobeny.
Z Aktushe je to 700 výškových metrů dolů a hned dalších 500 nahoru do dalšího sedla – Dzhalgychi. Odtud už v podstatě zklesáte dolů do prvního významného místa – údolí Orta-Chashma. Místo na spaní se tu nachází cca ve 2850 m n. m. Máte odsud v podstatě dvě možnosti – pokračovat dál v treku (který byste tak nejspíše zvládli za pět až šest dní), nebo si udělat 1-3denní odbočku do okolních údolí – a to rozhodně doporučujeme.
Do údolí Kara-Suu
Z údolí Orto-Chashmy se vydáte na vertikální stoupání do sedla Kara-Suu, odkud sejdete dolů do údolí. Právě tady máte na dosah všechna tři důležitá údolí: Kara-Suu, Ak-suu a Dzhaupaya (jejich soutokem pak začíná řeka Karavshin, po která se celá oblast jmenuje). Pokud budete mít štěstí, v base campech uvidíte lezce, kteří zde tráví klidně několik týdnů v kuse.
Můžete si do každého údolí udělat třeba jednodenní výlet nalehko a obdivovat obrovské, až kilometr vysoké granitové věže, za kterými se sjíždí lezci celého světa. Silver Wall, Odessa, Kotin, Usen, Slesova a další skály vám doslova uhranou. Ne nadarmo se tu tomu říká Asijská patagonie. Takových míst je opravdu jen pár na světě. Až se kolmých stěn dostatečně nabažíte, můžete vyrazit zpátky do údolí Orto-Chashmy
Přes sedlo Ak-Tulbek
Nejnáročnější část treku vás ještě čeká – je to přechod přes sedlo Ak-Tulbek ve výšce cca 4400 m n. m. Díky dlouhém pobytu ve vyšší nadmořské výšce byste už měli být dostatečně aklimatizovaní a nemělo by to tak činit příliš velké problémy. l tak lze ale doporučit noc před výstupem spát aspoň nad 3000 m n. m., aby toho na jeden nebylo moc.
Přímo nad sedlem se tyčí bezejmenný kopec ve výšce cca 4767 m n. m. (výška měřena jen laicky). Výstup na něj sice vede velmi nepříjmenou sutí, která vám z každého kroku ¾ ubere, ale výhledy jsou tu tak nádherné, že to i tak za to stojí. Dolů navíc sutí doslova pojedete, což je také super zážitek.
Ze sedla jako takového je to každopádně už vlastně jenom z kopce. Nejdříve sejdete k k říčce Ak-Suu (neplést s druhou říčkou Ak-Suu o pár údolí vedle), kde se vám otevřou nádherné scenérie na přilehlé, dost často úplně bezejmenné kopce (pojmenován je jen jeden jediný – Petrogradets (5163 m n. m.)). 20km sestup zpátky do Ozgorushe je pak sice nepříjemný, ale vede po už po relativně široké cestě a zvládnete ho za pár hodin.
