Panika z koronaviru se rozběhla naplno a mediálních výstupů na téma co dělat či nedělat jste mohli vidět či číst tisíce. Tiskové prohlášení vlády se stupňují každým dnem a situace se mění doslova z hodinu na hodinu. Nejinak tomu bude i tady, o toto téma se holt musíme opřít. Tentokrát ale z pohledu horolezectví a v pohybu v přírodě vůbec.
Travel ban a karanténa
Když jsem si tento článek rozepisoval, ještě platilo, že pouze nesmíme vycestovat do zahraničí. Dějiny se ale tentokrát píšou rychleji, než schne inkoust, a už bychom ani neměli vycházet z domu. Co zprvu mohlo vypadat jako simulátor socialismu, kdy nesmíme za hranice a jsou vykoupené obchody, se rychle proměnilo v krizovou situaci. Pokud ale přírodu milujeme, máme štěstí – v zákoně o nevycházení se naštěstí skrývá výjimka o pohybu v přírodě a parcích. Právě na tu musíme spoléhat.
Situace je takřka bezprecedentní. Sám jsem musel odpískat několik akcí v zahraničí – od skialpů v Alpách, přes výlet do Švédska a skoro se začínám bát i o letní hory v Uzbekistánu. K tomu se nám ruší všechny závody a je to skoro na instantní depresi. Pokud ale nechceme porušovat zákony, nezbývá nám než se s tím smířit. Ale nevěšme hlavu, tato situace taky nabízí spoustu příležitostí. Zejména v tom, jak poznat naši vlastní republiku.
Zodpovědnost a bezpečnost
Ty jsou teď nejdůležitější, takže si zopakujme pár pravidel. Kamkoliv jeďte ideálně sami, maximálně se svou rodinou. Snažte se vyvarovat kontaktu s kýmkoliv jiným, i s kamarády. Social distancing je pojem, kterého bychom se měli všichni držet – potkat se s co nejméně lidmi, a to i za cenu, že bychom někam jeli úplně sami. Samozřejmostí je také pohyb pouze a jenom na území České republiky.
Pohyb v přírodě a na volném vzduchu má nesporné zdravotní výhody, o čemž referují mnozí lékaři a je to i důvod, proč ho vláda nezakázala. Vyplatí se ho tedy zařazovat, i když jste zavření doma a nemůžete odjet nikam dál. Jednak pobytem na slunci získáváme důležitý vitamín D, jednak obecně posilujeme imunitu. A nesmíme také zapomenout na psychickou stránku věci – ať už máte povinný home office, nebo pořád chodíte do práce, většinu dne tak jako tak pravděpodobně trávíte doma. Vyjít si do přírody vám určitě prospěje. Okolo vašeho bydliště nějaký les nebo park, ať už sebemenší, určitě najdete.
Jen nezapomeňte nosit roušku, než se tam dostanete. Chráníte tím sebe, ale především všechny ostatní!
A kam tedy?
Volného času teď máme všichni dost. A jakkoliv si paradoxně přejeme, abychom ho tolik neměli, budeme to muset pár týdnů, a možná i měsíců, vydržet. Být zavřený doma pro mě bohužel není řešení, poněvadž bych se zbláznil. Do přírody budu muset. Ideálně někam, kde nikdo není. A dost pravděpodobně sám. Co už, nenadělám. Vycházky do brněnských parků mi taky nebudou stačit donekonečna.
Když píšu sám, implicitně tím vylučuji ty nejnavštěvovanější přírodní místa. Na Sněžce, Pradědu, Lysé hoře, Adršpachu, Klínovci atp. je konstantní přehršel lidí i normálně, natož teď, kdy je pobyt v přírodě v podstatě jedinou volnočasovou aktivitou, která se dá normálně podnikat. Česká republika má ale přes 70 000 km2, a já bych si skoro vsadil, že většinu z nich pořádně neznáte.
Místo Jeseníků navštivte třeba Rychlebské hory. Zapomenuté pohoří v severovýchodním koutu republiky na hranicích s Polskem ještě pořád čeká na objevení turisty, a je to tak dobře. Vezměte stan, spacák a vařič a dejte si libovolnou porci z několika desítek kilometrů dlouhé hřebenovky. Je na vás, jestli chcete skončit na Smrku nebo třeba až na Kralickém Sněžníku.
Pokud jsou pro vás Rychlebky příliš daleko, a pro spoustu to tak bude, můžete vyrazit jinam. Z Vysočiny většina zná Žďárské vrchy, ale ty tvoří pouze malou část z rozsáhle vrchoviny. Třeba Železné hory jsou neméně pěkné a v okolí Javořice jsou také rozsáhlé lesy. Obecně však Vysočina tvoří především výborný terén pro kolo, ať už preferujete silnici nebo horáka.
Popojedeme na západ republiky. Odsun Němců ze Sudet totiž vytvořil prostředí, za které jsme málokdy mohli být tak vděční – bez lidí. Na Šumavě už jsme asi všichni byli, ale co třeba Český les? Ten se táhne v délce asi 70 km po českoněmecké hranici a garantuji, že fronty tam nikde nebudou.
A na závěr ještě malý klenot, který mám ze všeho nejradši – Lužické hory. Vklíněné mezi známým Českým středohořím a NP Českým Švýcarskem na jedné straně a navazujícím hřebenem Jizerských hor a Krkonoš na straně druhé se taktéž nacházejí v Sudetech a taktéž v nich nikoho nepotkáte.
A ještě jedno důležité upozornění – hned u tří ze čtyř pohoří, které jsem jmenoval, se budete pohybovat na českých hranicích. Jejich přecházení mimo hraniční přechody je nyní přísně zakázáno – tak si na to dejte pozor.
Vítaným tipem, kde si aspoň trochu připomenout horolezectví, jsou také skály, ty totiž ještě nikdo nezakázal. Zkuste ale lézt s co nejméně lidmi, ideálně tedy jen s jedním parťákem, se kterým se budete navzájem jistit.
Jakkoliv bych si i já přál být co nejdřív na pořádných horách, na chvíli to holt budeme muset přežít tímto způsobem. Když vydržíme, tak se ale do těch Alp snad brzy podíváme. Hlavu vzhůru!
