Je to pojem v Česku, a je to ještě mnohem větší pojem v Alpách. Horských chat tam jsou po hřebenech i v údolích rozesety tisíce ve výškách od nižších stovek metrů až po 4554 m n. m., kde je umístěna Margerita Hut v Itálii v horské skupině Monte Rosa. Ve světě samozřejmě najdeme i výš položené chaty (třeba v Nepálu jsou vyšší i vesnice, tak ještě aby ne), ale nikde nejsou takovým fenoménem. Proč zrovna Alpy a co obnáší práce na takové chatě?
Abychom si ujasnili odpověď na první otázku, musíme jít hluboko do historie, až do 18. století. V Evropě zrovna vládlo osvícenství, jehož nedílnou součástí byla i věda. Právě touha zkoumat hory, skály, horniny, půdy, ledovce i faunu a flóru bylo tím úplně prvním impulsem, proč se na horských svazích začaly objevovat první přístřešky. Velmi primitivní, nesrovnatelné s dnešními chatami, ale přesto je můžeme uznat.
V 20. stoletím nastal přelom, kdy se místo zkoumání hor začalo na vrcholy lézt, a poptávka po chatách ještě vzrostla, dosud primárně od dobrodruhů. Od 50. letech se pak chození a lezení po horách stalo oblíbeným koníčkem prakticky ve všech Alpských zemích, a další stovky chat vyrostly jak houby po dešti. Určitě jste nějakou už někdy navštívili nebo na ní dokonce spali, napadlo vás nicméně někdy, co taková práce na chatě obnáší? Autor tohoto textu shodou okolností strávil poslední dvě prázdniny brigádou na různých alpských chatách, a tak si může dovolit srovnávat.
Na 8hodinovou pracovní dobu zapomeňte
Budíček je obvykle mezi 5:30 a 6:00, podle toho, kdy jsou nastavené snídaně. Jejich přípravou se vždy začíná. Co je na výběr záleží na chatě, základem je ale káva, marmeláda, máslo a chleba. Většinou nicméně najdete i müsli a občas i ovoce. Povinností je i sýr a salám. Po snídani hosté většinou hosté zaplatí a odchází, což je čas pro snídani personálu – nějaké tři hodiny po budíku.
Zatímco jedna část lidí poté uklízí nepořádek od snídaně, druhá část uklízí lůžka a ostatní části chaty. Na rozdíl do hotelů, kde se musí měnit povlečení, na chatách se spoléhá na to, že si hosté nosí vlastní spacák, a tak se pouze srovnají deky. I to ve dvou lidech při počtu 60 postelí zabere určitě několik desítek minut. Ostatní mezitím obstarávají denní servis – tj. se starají o hosty, kteří nepřespávají, pouze přišli na oběd. Ti nejčastěji chtějí pití a oběd, který ovšem není nijak honosný – většinou plněné knedlíky, chleba se sýrem nebo párky. Ostatní připravují jídlo na večer – krájí zeleninu, sýr, připravují maso nebo pečou buchty.
Večer je nejnáročnější
Během odpoledne se práce trochu rozvolní, a tak má většina lidí čas na 2- až 3hodinové volno. Od nějakých 17 hodin zase začnou chodit hosté na přespání a začíná nejnáročnější část dne. Zatímco někdo je vítá na recepci a říká jim obecné informace, někdo další se stará o pivo (za večer se vypijí klidně dva i tři sudy). Zbytek lidí kmitá v kuchyni, kde se nejčastěji připravuje Eintopf (zeleninová polévka) nebo několik druhů knedlíků. Tohle ale velmi záleží na chatě i regionu, kde se člověk právě nachází.
Večeře i poslední hosté dochází okolo osmé, kdy se provoz zase trochu uklidňuje a většina objednávek už má pouze 4 písmena – pivo. To je opravdu pojem a na všech chatách, kde jsem kdy byl, měli alespoň pět druhů. Radler si většinou chaty míchají vlastní, a ač ona kombinace (Sprite s pivem) nezní lákavě, chutná fakt skvěle. Zatímco někdo uklízí kuchyň, někdo se ještě stará o hosty, někdo už třeba i může jít spát.
K dispozici je většinou i několik druhů nepříliš kvalitního druhů tvrdého alkoholu, kterého se při dobré konstelací ovšem vypije rovněž několik lahví. Nejpozději v 11 se posílají i poslední hosté do postelí, aby si mohl i unavený personál užít svých 7 hodin spánku. Ještě jsem se nezmínil, jak se sem vůbec materiál dovází – na výběr je vrtulník, nákladní lanovka nebo auto, záleží čistě na přístupnosti chaty.
Proč to tedy lidi dělají?
Zní poměrně logická otázka, na kterou je těžká odpověď. Jasně, člověk si vydělá relativně dobré peníze, lehce vyšší, než je česká průměrná mzda, a to v podstatě za manuální práci. Navíc nic neutratí, protože ubytování i strava je zadarmo. Taky si procvičí němčinu a odpočine od všech běžných životních starostí, což je minimálně pro mě silná motivace. Hlavně ale, a to je velmi důležité, je celou dobu v horách.
Tam, kam ostatní chodí na dovolenou, on pracuje. Přestože má maximálně pár hodin denně na to si je pořádně užít, úplně to stačí. Zažije je v úplně všech podobách – prosluněné, větrné, za deště, v naprosté mlze, s trochou štěstí třeba i ve sněhu. Sžije se s přírodou. Jednou týdně má člověk volno, a to může objevovat všechny blízké i vzdálené hory. Když ještě miluje běhání, jako to mám třeba já, stěží najde něco lepšího. A nakonec, když si v jedenáct večer sedne na verandu s otevřeným pivem v ruce a jen pozoruje nádhernou noční alpskou oblohu – může být něco lepšího?
