Horský vůdce a horský průvodce jsou pro mnoho lidí v podstatě synonyma – zkrátka to jsou horalové, co vodí klienty na hory. Ačkoliv se jejich povolání liší jen ve třech písmenkách, kvalifikace pro získání těchto označení je velmi rozdílná. Pro ty z vás, kdo se na hory bojí jezdit sami, to přitom může být za nešťastných okolností otázka záchrany života.
V Česku musíte pro obojí označení splnit zkoušky – buď ze strany MŠMT, nebo UIGMA – mezinárodní federace horských vůdců, všude tomu ale tak není. Pojďme se tak dneska podívat, jaký je mezi těmito profesemi rozdíl, co musíte udělat, pokud byste tyto tituly chtěly získat a k čemu by vám potom byly.
Osoby bez vzdělání
Samostatnou kapitolou jsou lidé, kteří žádné formální vzdělání nemají, ale přesto se za (prů)vodce označují. Najdete i v Česku, ale velmi výjimečně – můžou za to totiž být i velké pokuty. Mnohem častěji jsou k objevení na Balkáně, na Kavkaze nebo ve Střední Asii nebo obecně v Himalájích, kde vodí lidi na své “domovské” vrcholy, kdy ovšem nesložili žádné formalizované státní zkoušky, díky kterýmž by se mohli označovat jako horský vůdce.
Máte se ovšem bát s nimi chodit? Najdete je pod totiž pod všemi známými horami, kam se z Evropy jezdí – Agarac, Ararat, Kazbek, Kačkar, Fanské hory, celý Kyrgyzstán… Obecně často znají svou horu lépe než kdokoliv jiný, dokáží lépe odhadnout počasí i časy k výstupu než někdo, kdo je sice horský vůdce, ale je na hoře poprvé v životě. Na druhou stranu často absentuje třeba umění první pomoci, což může vést (a skutečně se tak i děje) až ke smrtelným případům.
Horský průvodce
Jak už název napovídá, hlavní náplní horského průvodce je provádět lidi po horách. Může provázet klienty ve všech horách po celém světa za kterýchkoliv podmínek ve značeném, ale i volném terénu. Může libovolně vstupovat na sníh i ledovce, ale na něm se může pohybovat jen po značených cestách.
Průvodce se ovšem nemůže s klienty pohybovat po cestách, kde se dá předpokládat nutnost použití lanových technik – ty i tak ale musí umět, primárně pro případ záchrany. Právě znalost technik první pomoci je při získání kvalifikace tím nejzkoušenějším předmětem. Licence horských průvodců jsou navzájem uznávány v celé EU.
Jak se stát průvodcem?
Horská činnost průvodcovská je koncesovaná živnost podle živnostenského zákona – to znamená, že pro průvodcování musíte mít živnostenský list, který získáte po předložení dvou dokumentů – maturitního vysvědčení a úspěšném výsledku průvodcovské zkoušky, kterou organizuje MŠMT. Na ní jste zkoušeni ze všech činností a znalostí, které byste mohli potřebovat – záchrana z laviny, první pomoc, vedení trasy, řešení nečekaných problémů, jak se správně aklimatizovat, testu fyzické zdatnosti v letní nebo zimní verzi atp.
Klasicky před samotnou zkouškou absolvujete několik víkendových kurzů, kde se právě toto učíte, můžete ale jít rovnou na test. Horští průvodci se po složení dalších zkoušek mohou stát i členem UIMLA – Mezinárodní federace horských průvodců. Musí k tomu splnit i podmínky, které česká zkouška nemá – např. znalost ledovcového jištění nebo doložení několika desítek dní pohybu na horách. Prakticky ale členství v UIMLA, snad kromě prestiže, žádnou výhodu nepřináší.
Horský vůdce
Je tou vůbec „nejvyšší” kvalifikací, kterou můžete na horách mít. Jeho držení opravňuje k vedení všech horolezkých, lezeckých, ledovcových a jiných expedic – zkrátka ke všemu, co se na horách dá dělat. Hlavním rozdílem oproti průvodcovi je možnost použití jištění, ať už na ledovci nebo na na skalách. Dalším, podstatným, rozdílem je cena – oproti průvodcovi zaplatíte až několikrát více.
Má to však svoje opodstatnění – zatímco zkouška horského průvodce vás přijde na nižší tisíce korun a teoreticky ji můžete získat za víkend, získání licence horského vůdce stojí i statisíce korun a trvá minimálně tři roky.
Jak se stát horským vůdcem?
Horský vůdce – na rozdíl od průvodce – není nijak ukotven v českých zákonech. Respektive, jeho činnost spadá pod horskou činnost průvodcovskou, stejně jako průvodci. Aby se člověk mohl ale chlubit, že je horským vůdcem, musí splnit velmi náročné zkoušky pod UIAGM. Ty se skládají v podstatě ze tří zkoušek – nejdříve se člověk stane tzv. instruktorem skalního lezení, potom aspirantem horského vůdce a následně horským vůdcem. To se děje až po 3,5 letech od první přihlášky. Během nich musí vůdce absolvovat 185 dnů výuky!
Před samotnou přihláškou se testuje několik věcí – lezení obtížnosti aspoň 6b francouzské stupnice v lezečkách, lezení obtížnosti 5 v pohorkách, lezení bez lana, na ledovci, v mixu, jízda na skialpech, vyplněný seznam túr atd. Vůdce musí jezdit na průběžné kurzy, na jejichž konci musí vždy složit zkoušku. I po úspěšném složení musí každé tři roky jezdit na povinná doškolování.
Koho tedy zvolit? Je to jednoduché – pokud máte tušení, že budete při vašem výletu potřebovat použít lano, určitě vezměte horského vůdce, jako jediný má na to vzdělání Pokud ovšem jedete jen na obyčejný přechod hor na Balkáně, průvodce vám bude určitě stačit.
