V organismu existují látky sacharidového typu, které označujeme jako rychlou energetickou rezervu. Jsou to glykogen a glukóza.
Glykogen (živočišný škrob) je hlavním sacharidem živočišné buňky. Vyskytuje se prakticky v každé buňce, ovšem pouze v jaterních a svalových buňkách v podstatnějším množství. V játrech za fyziologických podmínek tvoří asi 2 – 4% a toto množství, je–li mobilizováno (glykogenolýza), postačí pokrýt energetické potřeby organismu asi na 18 – 20 hodin. 
Během hladovění nebo fyzického vyčerpání klesá hladina jaterního glykogenu pod 1%. Kosterní sval obsahuje rovněž glykogen v koncentraci 0,4 – 0,6%, ale ve srovnání s glykogenem jaterním slouží jako lokální pohotovostní zdroj energie. Celková rezerva glykogenu v organismu činí u zdravého nesportujícího člověka asi 300g. S tréninkem a dostatečným přísunem sacharidů se však tato zásoba v kosterním svalu zvyšuje. Glykogen je pro svou vysokou molekulární hmotnost velmi vhodnou rezervní látkou, protože ani při vyšších koncentracích neohrozí buňku hypertonií, jako by to bylo v případě glukózy. Jaterní glykogen pak vzniká z glukózy přicházející do jater portálním oběhem a nebo glukoneogenezí z jiných necukerných látek. Svalový glykogen je ale tvořen výhradně z glukózy přiváděné krví
Glukóza tvoří z energetických substrátů cirkulujících v krvi (mastné kyseliny, pyruvát, ev. kyselina mléčná, glukoplastické aminokyseliny) jejich nejpodstatnější složku. Její koncentrace na lačno v krvi je 3,6 – 5,6 mmol/l. V cerebrospinálním moku je koncentrace glukózy o něco nižší a stěny kapilár jsou pro molekuly glukózy volně propustné. Samotná glykémie je výslednicí mezi příjmem glukózy a glukoneogenezou na straně jedné a stálou konzumací buňkami celého těla na straně druhé. Tyto procesy jsou v organismu přísně regulovány a proto kolísání glykémie je možné pouze v určitých limitech. Při namáhavé svalové práci dochází ke zvýšenému odběru glukózy a organismus je ohrožován hypoglykémií.