Nevím, jestli jste viděli dokument Free solo. Pokud ne, napravte to. Podíváte se na perfektní dokumentární počin o dost možná jednom z nejlepších sportovních výkonů celého lidstva. Alex Honnold v něm totiž vyleze El Capitan, 900 metrů vysokou žulovou stěnu v Yosemitech. Vyleze ji sám úplně bez jištění. Kdyby spadl, stoprocentně se zabije. Stačilo by jedno uklouznutí, jeden vypadlý chyt, jeden úlek z mravence, cokoliv z toho je v podstatě instantní pád z několikasetmetrové výšky, který vskutku nemůže skončit jinak než fatálně.
Když se George Malloryho před snahou jedním z výstupu na Mount Everest novináři ptali, proč na něj vůbec chce vylézt, Mallory odpověděl nyní už legendární větou: „Protože tam je“. Tyhle dvě události dělí takřka století, ale jejich myšlenka je stejná. Lidstvo chce stále objevovat nepoznané. Netýká se to však nás všech jako lidstva, týká se každého z nás jednotlivě. Nemusíme zrovna dělat prvovýstup na Everest ani svěřovat život 2mm chytům, většinu z nás láká objevovat pro nás nepoznané. Zamysleli jste se ale někdy nad tím, proč?
Náš život se změnil
Obyčejný život býval dost jiný. Není to tak dávno, kdy veškerá lidská činnost směřovala k čistému přežití. Všechno, co člověk dělal, mělo jediný impuls – přežít. Ještě během středověku pracovala naprostá většina lidí v zemědělství, kdy jejich hlavním motivem pro cokoliv bylo vypěstovat více jídla. Během pravěku to bylo ještě víc jiné – naprosto všechna činnost směřovala k obstarání toho nejpotřebnější pro život. Je pochopitelné, že lidé tehdy neměli chuť, čas ani motivaci nic objevovat.
O několik set/tisíc let později je náš život naprosto odlišný. Z „práce“ v přírodě jsme se přesunuli do kanceláří, pro drtivou většinu z nás není nic z toho, co děláme, zásadní pro přežití. Žijeme podle rozvrhu, ve kterém není nevyužité hodiny.
Je to právě smysl dobrodružství, který nás z této rutiny vytrhává. Až když usínáme za svitu hvězd pod horskou stěnou daleko od elektřiny a signálu, konečně dokážeme vypnout od všech povinností, které se nám kupí v mailu pro příjezd domů.
Nemysleme si, že naši sportovní idolové to mají jinak. Je jedno, jestli se bavíme třeba o Uelim Steckovi, Kilianu Jornetovi, Hannoldovi, Ondrovi nebo komkoliv jiném. I je totiž čekají hodiny a hodiny na mailu, domlouvání sponzorů, plánování letenek atd. Únik do přírody je pro nás návratem k nám samým. K naší vlastní člověčí přirozenosti
Proč ale riskujeme?
No dobrá, už jsme si možná zodpověděli, proč chodíme do přírody. Proč ale (aspoň někteří z nás) tak hrozně riskují?
„Nebojíte se, že spadnete? Proč to děláte? Proč vám prostě nestačí být neskutečně dobrý lezec?“ To je jen příklad otázek, které už byly Honnoldovy položený tisíckrát. Alex je ale nedokáže spolehlivě zodpovědět. Stejně tak je nedokázal zodpovědět ani již zesnulý Ueli Steck, ani Reinhold Messner ani nikdo jiný ze současných nebo minulých lezeckých es. „Zkrátka to musíme dělat,“ shodují se.
Je to oblast lidské mysli, kterou ještě nemáme dobře probádanou. Na Honnoldovi se vystřídali desítky vědců ve snaze najít jakékoliv neurologické vysvětlení, jak je vůbec možné, že je schopen ve stametrových výškách být, nemluvě o tom, že ho to baví. Našli, že má lehce jinou amygdala než většinová populace, ale v podstatě nic, co by se výjimalo z normálu. Tak jde je zakopaný pes?
Užívejme, dokud můžeme
Zkrátka nevíme. Neví to ani prvoobjevitelé Alp, kteří začínali na přelomu 18. a 19. století lámat první alpské vrcholy. Mnozí mluví o endorfinech a adrenalinu, jako o hormonech, na kterých se můžeme stát závislí, a v mnohém mají jistě pravdu. Já sám se vždy neskutečně těším na bláznivý sjezd, kdy vás s asfaltem v rychlosti 80 km/h drží jen 23mm široká galuska, nebo na horský seběh, kde se každé zakopnutí rovná jistému zranění. Mezi tímhle a free solem El Capitana je ovšem hodně velký rozdíl.
Alex navíc popisuje, že místo endorfinů a adrenalinu mu v žilách koluje to nejčistší soustředění. Těžko říct, jestli věda někdy dokáže tento oříšek lidské mysli rozlousknout. My z něj ale každopádně můžeme těžit.
Těží z něj i výrobci citátů. Jen se na to podívejme: „Never stop exploring“, „Life beginning at the end of your comfort zone“, „If you are not living on the edge, you’re taking too much space“ a desítky dalších. Jasně, v první řadě se jedná o čistý marketing, ale přece jenom – nebude na tom něco?
Na nic tak nečekejte a otestujte, kde leží vaše komfortní zóna. Pro někoho to může být sám vyrazit v noci do lesa. Pro jiného přeběhnout Krkonoše, pro dalšího přejet Česko na kole. Vyběhnout na Grossglockner, vylézt na Mont Blanc, na Pik Lenin, udělat cokoliv šílenějšího, bláznivějšího, dobrodružnějšího. Pokud ale narazíte na hranici svého komfortu, poznáte, jak strašně skvělý pocit je ji překročit.
