Tádžikistán není země, do které by obyčejný člověk měl zrovna dvakrát důvod cestovat. Na žebříčcích indexu demokracie nebo novinářské svobody se pravidelně umisťuje někde mezi Somálskem a Íránem, o svobodných volbách je tu těžko mluvit a místní prezident/diktátor se na vás bude koukat z každého rohu. Nefunkční doprava jakéhokoliv druhu k jednoduchému cestování taky nepřidává. To ale neznamená, že vy byste se sem neměli vydat.
Tádžikistán je totiž také velmi horská země. Tak hornatá, že tu doslova budete mít problém najít kousek roviny. V podstatě celá země je tvořena Pamírem nebo dalšími pohořími, a prakticky všude budete koukat na hory vysoké pět, šest nebo i sedm tisíc metrů. Jako úplně nejpopulárnější treková destinace tu ale vyčnívají Fanské hory na úplném západu země. Místní jezera totiž uhranou úplně každého.
Jak se tam dostat?
Doprava do Fanakých hor se s pochopitelným zavedením sankcí na ruské aerolinky omezila v podstatě na jediného dopravce – Turkish Airlines létají přes Istanbul do Dushanbe. Z Dushanbe je to do Fanek cca 7 hodin autem – nejjednodušší je nechat si ho zařídit hostelem. Nebude vás to stát víc než pár stovek na člověka. Doprava po vlastní ose maršrutkami lze doporučit jen pro nejodvážnější povahy a hádání s místními taxikáři také není pro každého.
O trochu rychlejší alternativou je let do uzbeckého Samarkandu, odkud můžete být už za dvě hodiny v tádžickém Panjakentu, kde rychle najdete řidiče do hor. Pochopitelnou nevýhodou je překročení hranic, což ve Střední Asii vždy tak trochu hrozí nuceným přispěním na uniformy (rozumějte úplatkem).
Třídenní okruh nalehko
Ačkoliv míst, kde se do hor vydat, je mnoho, za nás je nejlogičtější vesnice Artuch, kousek nad ní je totiž umístěn Alplager Artuch, kemp a hotel takřka horského charakteru, kde se dá za pár dolarů přespat. Od Alplageru je to asi 5 km a 700 výškových metrů k jezeru Kulikalon, což se je ideální místo pro první přespání – jezero vám svou krásou určitě uhrane. Místní zde prodávají piva a tradiční plov.
Další den vystoupáte do asi 800 m sedla Alauddin Pass (3780 m n. m.). Cesta vede po nenáročné pěšince, takže se nemusíte ničeho bát. Ze sedla je to zpátky do třech tisíc k dalšímu nádhernému jezeru Alaudin, kde místní – opět – prodávají plov. Kousek vedle je také Vertical Alaudin, základna ruských horolezců. Za stanování se tu platí poplatek dva dolary. Poslední den je to zpátky na začátek přes další sedlo, Laudan Pass (3625 m n. m.).
Přes Chimtarga Pass
Nejnáročnější túra, která se tu dá zrealizovat, vede určitě přes Chimtarga Pass. Začátek je stejný jako v předchozím případě, tedy přechod z Artuche přes jezera Kulikalon a Alaudin. Odtud se ovšem začne stoupat k Mutným jezerům. Ty jsou narozdíl od předchozích zakalena od prachu. Tato jezera jsou ve výšce asi 3600 m n. m. a slouží jako základna k dalším výstupům – mj. právě na Chimtarga pass ve výšce 4750 m n. m.
Ideální je před výstupem přespat v kempu “4100 m n. m.”, kde ještě najdete pitnou vodu z ledovce. Dál už je to jen výstup po malé cestičce vyšlapané v suti. Ačkoliv výška samotného sedla zní dost strašidelně, největším nebezpečím je tu nadmořská výška – dejte si pozor na správnou a důkladnou aklimatizaci. Ledovec však cestou nepotkáte, sněhová pole od půlky července nejsou problémem a bouřky tu přicházejí zřídkakdy.
Ze sedla vás čeká relativně nekonečné 20km klesání zpátky do hlavního údolí k vesnici Gazza. Cestou ještě potkáte jezere Bolshoye Allo (viz úvodní fotografie) – skoro určitě to nejhezčí, které Tádžikistán nabízí. Voda se dá pít přímo z jezera a koupání je takřka povinnost. Výhodou také je, že tu je kvůli relativní odlehlosti velmi málo turistů.
Jezero Iskanderkul
Kromě Alplageru Artuch a Vertical Alaudin je dalším nástupním bodem jezero Iskandarkul. Je trochu z ruky a pro přístup do dalších oblastí musíte překonat velká sedla – buď Western Kaznok Pass (4060 m n. m.), který vás dovede k Mutným jezerům, případně Severní Dvoynoy Pass (4260 m n. m.), skrz nějž se dostanete k Bolshoye Allo. Iskanderkul se využívá hlavně v případě, kdy si chcete treky v oblasti ještě o pár dní prodloužit.
Horolezectví
Lezení na vrcholy je důvod, proč se vůbec celá oblast v horolezeckém světě tak zpopularizovala. Dřív byly některé z nich skoro choďáky po ledovci, ale s klimatickou změnou se ledovce zhoršují, mosty propadají a dnes už to chce pořádně přemýšlet, kam a kdy se přesně vydat, abyste náhodou nesletěli dolů nebo do trhliny.
Nejchozenější je nejspíše Pik Zamok (5020 m n. m.). Z Mutných jezer je to nahoru skoro kilometr a půl, ale většina lidí to zvládne za den. Cestou je na výběr buď nepříjemný strmý led nebo jeden nestabilní sněhový most – zejména v pozdním létě ho opravdu nedoporučujeme.
Chodí se i obě hory nad sedlem Chimtarga. Pik Energia (5120 m n. m.) je jen o 400 m výš než sedlo, ale ledovec je v posledních letech v tak špatném stavu, že na něj stoprocentně budete potřebovat ledovcové šrouby. Chimtarga (5489 m n. m.) je regulérní několikasetmetrové vícedélkové lezení, které lze doporučovat jen těm úplně nejzkušenějším.
