„Írán je země plná teroristů s nebezpečným jaderným programem, jejíž obyvatelé chtějí vyvraždit všechny nemuslimy.“ Nebo taky: „Íránci jsou nejpřátelštější lidé, které jsem kdy potkal.“ Pohled na tuto zemi se liší člověk od člověka. Lidé, kteří jej už ale navštívili, se většinou shodují – s návštěvou tady neprohloupíte. Írán, země zahloubená do věčných konfliktů Blízkého východu, se opravdu těší nebývale špatné pověsti. Epidemie ale celosvětově slábne, země se nám postupně otevírají, je tak na čase odhodit předsudky a začít objevovat místa, kterých jste se dosud báli.
Většina z nás bude mít Írán asociovaný především s horkem a nevlídnou pouští, což samozřejmě není daleko od pravdy. Teherán skutečně pravidelně sužují 40° teploty a ve většině země budete mít problém najít kousek stínu, jsou tu ale výjimky. Pohoří Alborz se nachází jen pár desítek kilometrů a skrývá se v něm i Damávand – s výškou 5609 m n. m. nejvyšší hora nejen Íránu, ale i celého blízkého východu. Někdy se udává i výška 5671 m, ale ta by podle všeho neměla být pravdivá.
Chozená odnepaměti
Na rozdíl od alpských vrcholů, kde datujeme prvovýstupy nejdříve do 18. století, na Damávand je nejstarší potvrzený výstup již z roku 905 – vylezl na ní Abu Dolaf Kazraji. Během dalšího tisíciletí bylo výstupů na horu bezpočet, vždyť když Thompson, britský kartograf, horu v roce 1838 mapoval, popisoval, že Íránci na vrchol běžně chodí těžit síru – Damávand je totiž dávno vyhaslá sopka. Toto všechno by vám ale mělo dát informaci, že se dnes nebudeme bavit o nijak těžkém výstupu.
Nejjednodušší výstup z jihu
Při výstupu v letních měsících na vrchol zvládne vyjít prakticky kdokoliv. V cestě vám nestojí žádné lezení, ledovce ani nic podobného. Největším problémem je zde horko, suť, která klouže pod nohama, a nadmořská výška. Základem všech cest je tedy rozhodně dostatečná hydratace a nepodceněná aklimatizace. Nejčastěji chozená trasa je z obce Rineh jižní stěnou – nejdříve na ní totiž roztává sníh.
V Rinehu je několik možností kde přespat, většinu z nich provozují bývalí horští vůdci, takže zde najdete vše, co byste k výstupu mohli potřebovat. První výškový tábor („Sahebazzaman Mosque“) se nachází ve 3100 m n. m., z Rihenu se dá domluvit džíp asi za 25 dolarů (za auto) anebo na místo dojít pěšky. V táboře je pitná voda a dá se i přespat vevnitř, nicméně místo je dost často plné. V každém případě se dá i stanovat vedle.
Do dalšího tábora a na vrchol
Další výškový tábor je o více než vertikální kilometr výše, v 4200 m n. m. a jmenuje se „Bargah-e sevvom“. Je zbrusu nově zrekonstruovaný, takže se kromě teplé vody můžete těšit třeba i na wifi… Tak či tak, na vrchol je to ještě docela daleko, takže se rozhodně vyplatí si přivstat a vyrazit velmi brzo ráno. Někdy nad 5000 m n. m. začnete cítit sirné opary, ale nejedná se o nic, čeho byste se měli bát.
V podobné výšce obvykle začíná i sněhová pokrývka, nicméně žádné speciální vybavení není potřeba, na vrchol se dá bez problémů vyjít i bez maček, cepínu a sněžnic. Celá cesta je po mírném svahu, až najednou nemáte kam stoupat. Jste na vrcholu! Dolů se dá skoro seběhnout, protože sníh i suť vám budou krásně ujíždět pod nohama.
Ostatní cesty
Trasa z jihu je sice nejlehčí (a taky nejkratší), má však nevýhodu relativně velkého množství ostatních turistů. Existují ještě další tři výstupové trasy – severní, severovýchodní a západní. Ty jsou o dost méně chozené, zase jsou minimálně o několik kilometrů delší a chodník obyčejně nebývá tak zřetelný. Severní cesta začíná ve vesnici Nandal (2900 m n. m.), v cestě jsou dva tábory (4000 a 4900 m n. m.). Obecně je cesta o dost chladnější než cesta z jihu, ale opět nepotřebujete jakékoliv speciální pomůcky.
Severovýchodní cesta je chozená asi úplně nejméně, zejména kvůli nedostatku vody, v některých částech roku se musí dokonce roztápět sníh. Začíná ve vesnici Gazanak, po cestě je jen jeden tábor ve výšce 4500 m n. m.
Západní cesta začíná stejně jako jižní ve vesnici Rineh, ale autem musíte popojet k západní straně hory. Po cestě je opět jen jeden tábor (Simorgh shelter), ve výšce 4200 m n. m.
Nezapomeňte na poplatky a aklimatizaci
Írán se nedávno rozhodl vstup na horu zpoplatnit, a tak musí každý turista zaplatit poplatek 50 dolarů, nezávisle na cestě, kterou použije. Kontroly jsou namátkové. Pozitivum je alespoň fakt, že po vás nechtějí, abyste měli lokálního vůdce. Zajímavou alternativou k letním výstupům jsou výstupu zimní – na skialpy je nejen Damávand, ale i ostatní hory, jako stvořený.
Na horu je možné vyběhnout klidně za dva dny (pochopitelně to někteří zvládli i za den), nicméně bez předchozí aklimatizace by to bylo krajně nerozumné. Možností, kde se aklimatizovat, je naštěstí docela hodně – v blízkosti Damávandu je hned několik čtyřitsícovek, kde je výstup podobně jednoduchý. Stačí si v podstatě vybrat kterýkoliv vrchol z pohoří Alborz.
