Dva silné zážitky při jednom výletě si odnesou turisté, když navštíví Palliserův mys na jižním pobřeží Severního ostrova Nového Zélandu: starobylý maják na nejjižnějším bodu Severního ostrova a rozsáhlá kolonie lachtanů. Při troše štěstí si „do třetice“ nasbírají skořápky mušlí pauva, což je možná ten nejkrásnější suvenýr, který navíc nestojí ani dolar.
Palliserův mys, nejjižnější bod Severního ostrova
Cape Palliser je ostroh na jižním pobřeží Severního ostrova Nového Zélandu a je nejjižnějším bodem Severního ostrova. Mys Palliser byl pojmenován v roce 1770 kapitánem Jamesem Cookem na počest jeho přítele admirála Sira Hugha Pallisera z britského královského námořnictva.
Cesta k Palliserovu mysu
Prvním orientačním bodem je město Martinborough. Cesta vede dál malebnou zemědělsky obhospodařovanou krajinou, než dosáhne pobřeží. Je třeba odbočit na Cap Palliser Road, a pak už nelze zabloudit. Cap Palliser Road je pobřežní komunikace:
- Z jedné strany ji lemuje oceán s překrásnými výhledy,
- z druhé kopce a mohutné útesy.
Cesta k Palliserovu mysu je doslova „dramaticky malebná“. Tato oblast Nového Zélandu má bohatou historii raného maorského osídlení a památky jsou součástí fascinující krajiny.
Silnice prochází vesnicí Ngawi, v níž je jednak tábořiště, jednak tu je k vidění na pláži množství buldozerů, kterými rybáři posunují své lodi do moře.
Maják na Palliserově mysu
Maják na Palliserově mysu je zdálky viditelný (jak by ne). Pod ním je upraveno malé parkoviště. Je vybaveno nezbytnými toaletami, jak je na Novém Zélandě obvyklé.
Maják byl postaven roku 1897 a je stále funkční. Je ve státním vlastnictví. Po příkrém dřevěném schodišti lze vystoupat až k jeho patě (58 metrů, 258 schodů).
- Vstup k majáku je zdarma.
„Ranní ptáci“ ve výhodě
Schodiště – postavené v roce 1912, je ve velmi dobrém technickém stavu, udržované, opravované. Čím dřív se turisté k majáku dostanou, tím větší je šance, že se na „žebříku“ nebudou míjet s jinými návštěvníky.
Maják varuje lodi před divokými útesy, což je pochopitelné už z pouhého pohledu na k pobřeží. Během 19. století bylo v Palliser Bay nebo v její blízkosti zničeno asi 20 lodí.
- Zdrojem světla byly původně olejové lampy.
- V roce 1954 je nahradila světla elektrická (generátor).
- V roce 1967 byl maják připojen k elektrické síti, ale naftový generátor zůstal zachován pro nouzové využití.
- Světlo majáku bylo plně automatizováno v roce 1986 a nyní je spravováno z kontrolního velínu ve Wellingtonu.
Výhledy z majáku jsou úžasné. Při jasném počasí jsou viditelné Alpy na Jižním ostrově.
Vzhůru dolů – a za lachtany
Turisté se vrátí dolů a pěšky pokračují po zpevnění cestě k údajně největší kolonii lachtanů na Severním ostrově. Je třeba hledět k pobřežním skaliskům: Jakmile se zahlédne jeden, lachtaní území začíná. V tu chvíli jich je možno pozorovat velké množství, stačí jen přizpůsobit zrak.
Novozélandští lachtani mají:
- špičaté čumáky,
- dlouhé vousy,
- viditelné vnější uši
- a těla pokrytá dvěma vrstvami srsti.
Pozorovatelé se k nim musejí blížit od cesty, nikoliv od pláže, aby jim nezahradili únikovou cestu. Největší množství bývá vidět od listopadu do ledna. Ale ještě i v březnu, počátkem dubna lze lachtany pozorovat, a cizincům se jejich počet zdá být značný.
Tady se sbírají mušle pauva
Při návratu na parkoviště, a po bezpečném opuštění lachtaního teritoria, lze zvolit cestu po pláži. Je méně pohodlná, zato je v těchto místech možno najít vyplavené schránky ušní, mořských plžů z rodu Haliotidae.
Na Novém Zélandu se jim říká pauva shell a jejich perleť v barvách od kobaltové po růžovou je atributem Nového Zélandu. Třebaže jsou ušně jako živočišný druh kriticky ohroženy, sběr jejich schránek není nijak omezen nebo regulován. A jejich vývoz není nijak kontrolován – pauva mušle lze vyvážet.
- Víc o pauva shell v samostatném článku.
Ještě jedno místo v této oblasti si zaslouží pozornost, a to údolí, kde se natáčela jedna epizoda z třetího dílu Pána prstenů – Putanguria Pinnacles. Místo je tak pozoruhodné, divukrásné až bizarní, že si zaslouží vlastní článek.
