Tereza Vaculíková je Česká akrobatická lyžařka, specializuje se na jízdu v boulích. Zůčastnila se zimních olympijských her v roce 2010. V článku si můžete přečíst jak vypadá tréninkový den Terezy Vaculíkové.
Můj tréninkový den obvykle začíná nemilosrdným zazvoněním budíku kolem 7:30, kdy se po dlouhém přemáhání se probudit, dostanu z postele a odeberu se na snídani. Během ní probíhá již pravidelné sledování panoramy s cílem dozvědět se, jestli má vůbec cenu jet nahoru a modlení se za případné vyjasnění oblohy. Zjišťuji, že dneska nepanuje na svahu úplně ideální počasí, teplota sice ukazuje příjemných -3, ale je trochu zataženo a vítr taky ukazuje víc, než jsem očekávala, asi 40km/h. Poté rychle sbalím vše potřebné (především helmu, brýle, rukavice, páteřák,…), ještě si nachystám pití (většinou ionťák), přibalím nějakou tu svačinku, v lyžárně vezmu lyžáky, popadnu lyže s hůlkami a můžu vyrazit směr dolní stanice kabinky.
Je víkend, takže už z dálky vidím nekonečnou frontu lidí, kteří se snaží za každou cenu co nejrychleji dostat do kabiny. Po těžce probojované cestě, při které potkávám spoustu známých tváří ze závodů a sděluji si s nimi spoustu příhod, jak se kdo měl, se tam konečně tlačím i já a zabírám si „flek“ na cestu první kabinkou. Asi po 10 minutách se všichni začínají splašeně balit, z čehož usoudím, že už se pravděpodobně blížíme k cílové stanici. Nějaké minuty mám však ještě k dobru, protože hluční „spolucestující“ se začali chystat malinko s předstihem. Následně rychle vyklouznu z kabinky a mažu na další, abych si i tam ulovila nějaké dobré místo. Přijde mi, že dneska vlekaři vyhlásili sami sobě soutěž, kdo narve do kabinky co nejvíc lidí, protože se mačkám na sklo, kabinka je totálně narvaná, ale vlekař stále s úsměvem vykřikuje do davu „Aufschliessen bitte!“.
Po naprosto vyčerpávající jízdě se konečně dostávám do místní restaurace, kterou už s oblibou využíváme jako takovou čekací stanici, než trenéři připraví trať. Místní zaměstnanci už z nás tady jistě mají radost, ještě když se společně s ostatními začínám rozcvičovat, abych si na tréninku nic neudělala. Následně si ještě čas krátíme hraním karet (už tradičně Kozla), abychom se mohli v restauraci ještě více předvést, jelikož kdo prohraje, tak mečí.
V tu chvíli trenér zavelí do vysílačky a všichni se vydáváme vstříc novému tréninkovému dni. A to ze začátku vypadalo, že se dnes nahoru ani nedostaneme, protože se vlekaři nemohli dohodnout, jestli vůbec budou pouštět vleky kvůli špatné viditelnosti, i když to ještě nebylo tak hrozné (pravda, že na chvilku se zatáhlo trošku víc, ale naštěstí ne na dlouho).
Jsem nahoře. Stáhneme trať, obkoukneme, jestli se od včerejška něco nezměnilo, jestli někdo nepřijel, pokládáme baťohy do cíle, dostáváme instrukce, co nás dnes převážně čeká a vyrážíme znovu na start. Dnes tu jsou skoro všechny světové týmy, takže cesty kotvou jsou zpestřeny. Zvládám asi čtyři jízdy na půlky, jednu v celku a dávám si zaslouženou svačinku v cíli, kde odpočívají i někteří další závodníci a stojí většina trenérů. Mezitím poslouchám, co všechno jsem udělala špatně, co dobře, na co musím teď myslet a znovu se vydávám na začátek trati. Cestou nahoru tentokrát natrefím na staršího Francouze, který bohužel neumí anglicky, a já jsem toho z francouzštiny taky zrovna moc nepochytila, takže se dorozumíváme vším možným, každé slovíčko z jiného jazyka, ale i tak se celou cestu smějeme, když zrovna pochopíme banální větu, který chtěl ten druhý říct. Po této velmi zábavné cestě musím vystoupit a jedu na start. Znovu se trošku rozcvičím, nahlásím do vysílačky, že jsem nahoře, trenér ještě opakuje, na co si mám dát pozor a můžu vyrazit. Odjedu si ještě pár jízd a čeká mě skákání. Vyjedu k prvnímu můstku i s baťohem a začínám pilovat různé skoky.
Když máme pro dnešek dostatečně natrénováno a je vhodný čas k odjezdu, vyrážíme směrem do naší oblíbené restaurace, kde se přezujeme, převlečeme, chvilku odpočineme a vydáváme se dolů na ubytko.
Dole si v lyžárně odkládám lyže, dávám sušit lyžáky a těším se na pokoj. Mezitím nám ještě trenér stihne sdělit, v kolik začíná odpolední trénink, který je pokaždé jiný. Většinou však na způsob sprintů, švihadla, posilování, nebo nějakých dalších podobných aktivit. Ale před tím nás čeká ještě oběd! Takže pravděpodobně polévka s chlebem, popřípadě toastem, aby nám stihlo před již zmíněným tréninkem slehnout. Potom se vrhám k počítači, kontroluji co je nového na internetu (pokud teda zrovna jede), dodělávám nějaké nezbytně důležité věci nebo se dívám na film. Dneska jsem se rozhodla, že trošku pokročím v rozečtené knize.
Už se blíží domluvená hodina tréninku, takže se začínám rychle oblékat, chystám iontový nápoj a utíkám na trénink. Máme švihadlo. Potom se jdeme ještě vyklusat, takže se od ostatních dozvím spoustu nových informací a zábavných historek z dnešního dne. Večer se ještě všichni pořádně protáhneme a těšíme se na pořádnou večeři.
Podívejte se také na webové stránky Terezy Vaculíkové a jejího bratra Lukáše Vaculíka na adrese http://www.vaculikovi.com/ . Navštívit můžete také stránky Českého týmu v jízdě v boulích na adrese http://www.nikolasudova.cz . Kromě Terezy trénuje v tomto týmu ještě Nikola Sudová, Šárka Sudová, Barbora Krsková, Kristýna Hnyková. Trenérem je Radek Herot.