Je to jazykolam, na kterém se vyláme zuby většina Čechů, přesto je to jedno z těch nejnavštěvovanějších míst Norska. Národní park Hardangervidda je rozlehlou náhorní plošinou s nadmořskou výškou převážně mezi 1200 až 1400 m n. m. To není úplně moc, ale rozloha a divokost parku to úplně vyvažují.
Národní park se nachází cca 100 km západně od Osla a je poměrně jednoduché se do něj dostat – autem z Česka to zabere celý den, ale letecký most mezi Prahou a Oslem funguje docela dobře jak s klasickými, tak nízkonákladovými dopravci. Na místě se dá buď půjčit auto (což je docela drahé), pohybovat se veřejnou dopravou (extrémně drahé) nebo jezdit stopem. Zkrátka, doporučuji si dovézt auto.
Místo dělané k trekům
Celá Hardangervidda není klasická náhorní plošina, jak si ji představujeme jinde. Skládá se z mnoha menších pohoří, ledovců, údolí, jezer a dalších geomorfologických jevů, které utvářejí její typický ráz – takřka vše zde bylo vymodelováno ledovcem. Celá oblast, ač docela daleko od polárního kruhu, má typické arktické klima. Takřka tu nerostou stromy, sníh tu je po velkou většinu roku, dost často padají zvířata. Drsným podmínkám odolávají jen ty nejodolnější druhy, najdete tu třeba největší stáda losů na světě.
S rozlohou přes 4000 km2 zaobírá území takřka 5 % celé naší republiky. I to svědčí o tom, jak velký je její potenciál, co se týče různých outdoorových aktivit – svoje hřiště si tu najde úplně každý.
Vyberte si, kde začnete
Definovat, kde přesně Hardangervidda začíná a končí, je velmi obtížné. Její rozloha totiž dalece přesahuje území národního parku, který je jen na části celé plošiny. Dobře to ilustruje problematika nejvyšší hory – některé zdroje udávají Hardangerjokulen (1819 m n. m.), jenže jiné ho už řadí do samostatného pohoří. V tom případě by byl nejvyšším vrcholem Sandfloegga (1721 m n. m.).
V oblasti je hned několik významných turistických středisek. Geilo je z nich největší, jsou zde obchody i muzea a informační centrum, podobně je na tom Eidfjord, Kinsarvik je už pak hodně malý. Královnou nástupů na treky je tu ale železnice – ta spojuje Oslo a Bergen a prochází právě nádhernou krajinou. Můžete vystoupit v zastávkách Finse, která je doslova uprostřed ničeho, nebo v Haugastol, což je normální město. Na železnici leží i Geilo, jen je víceméně v předhůří plošiny.
Stovky kilometrů cest a desítky chat
Psát o konkrétním treku je velmi obtížné – žádný extrémně populární totiž neexistuje. Oblastí vede nespočet kilometrů značených cest a norská turistická asociace provozuje v NP desítky chat. Stačí si vybrat v podstatě kterékoliv nástupní místo a libovolný počet dní a takřka vždy si něco naplánujete. Asi ani není potřeba připomínat, že stejně jako v celé Skandinávii, i tady platí, že si můžete tábořit úplně kde chcete, dokud tím nikoho nerušíte.
Chaty jsou obvykle obsluhovány pouze v letních měsících, je tedy dobré si dopředu zjistit, kdy zavírají. Některé jsou ponechány otevřeny i přes zimu, i tam je každopádně slušností za přespání zaplatit, obvykle cca 100 norských korun. Mezi ty nejznámější chaty patří třeba Hadlaskard, Hedlo, Haukelisaeter, Stavali, Torehytten, Stuva, Dyranut, Haukelisaeter, Middalsbu a velká spousta dalších. Zajímavostí přitom je, že drtivá většina z nich je zásobena helikoptérou, protože se k nim nedá po souši dostat.
Treky přes planinu
Jak už bylo psáno, je nesmírně těžké vybrat právě jeden trek k doporučení. Jestli za to ale některá skupina stojí, jsou to ty, co vedou přes celou plošinu. Obvykle je potřeba si na ně vyhradit alespoň 7-10 dní, jsou ale pochopitelně i tací, co to zvládnou za den. Můžete si vybrat takřka kterýkoliv směr, „nejpopulárnější“ je ale 130km trasa z Finse do Rjukanu.
Cestou potkáte hned několik chat, namátkou Kraekkja, Stigstuv, Mårbu a další. Specialitou všech treků v NP i mimo něj jsou pak řeky – přes ty největší jsou většinou postaveny mosty, což se však rozhodně nedá říct o těch menších. Zatímco některé z nich jdou přeskákat přes kameny, u většiny budete muset brodit, a se suchou nohou bych určitě nepočítal.
Zimní extrém
Letní treky objektivně nejsou moc náročné – největší problém je zima, déšť a nutnost brodění. Kompenzuje to ale bohatá síť pěšin a chaty všude po cestě. O úplně jinou akci se ale jedná v zimě.
V první řadě, tma. Ta je v nejtemnějších měsících roku hodně přes 12 hodin denně, je tak nutnost mít s sebou čelovky. Navigace je kvůli absenci tyčového značení extrémně obtížná a je v podstatě nutnost mít u sebe pořád nabitou GPS. Největším problémem je ale pochopitelně zima a vítr. Vichřice tu běžně dosahují rychlostí i přes 100 km/h, kdy už je skoro nemožné vůbec chodit, teplota je zase schopna pravidelně klesnout i pod -30 °C.
Právě tato extrémní akce slouží jako nejlepší trénink pro náročnější horolezecké expedice – třeba výstupy na Antarktidě, přechody Grónska, Sibiř a další odlehlé kouty světa, kde se můžete spolehnout prakticky jen na to, že v nich bude pořádná zima.
