„Jaká je nejvyšší hora Evropy?“, můžete se celkem nevinně zeptat. Odpověď, která by měla ideálně mít celkem jednoduchou odpověd, je nečekaně těžká. Záleží totiž. Záleží, kam umístíme hranici Evropy. Jako jediná z kontinentálních hranic není jasně vymezená přírodou, jako je to třeba mezi Severní a Jižní Amerikou nebo Asií a Afrikou. Takřka všichni se shodnou na tom, že vede Uralem a poté podél řeky Ural ke Kaspickém moři. Jeho propojení k tomu Černému už ale vzbuzuje otázky – vede prostě přímkou? Nebo po hřebenu Kavkazu? Nebo jednou z několika mezivariant?
Problém za staletí nevyřešili kartografové, nebudeme se do něj pouštět ani my. Horolezectví nicméně ovlivňuje – pokud by hranice vedla severně od Kavkazu, byla by nejvyšší hora Evropy Mont Blanc. Pokud po hřebeni Kavkazu, bude nejvyšší horou Evropy Elbrus (5642 m n. m.). Právě o něm se dnes budeme bavit. Dilema o nejvyšší horu nám ještě můžou pomoct rozlousknout projekt Seven Summits (všechny nejvyšší hory kontinentů). V něm je v drtivé většině verzí (včetně třeba Messnerovy) za nejvyšší horu Evropy označen právě Elbrus. O něm se taky dnes budeme bavit.
Výstup, který snad ani není horolezectvím
Pokud už se Elbrus chce pyšnit nejvyšší horou Evropy, čekali bychom, že to bude stát za to. Výstup ve stylu Matterhornu, severní stěny Eigeru, Monte Rosy nebo aspoň Mont Blancu. Bohužel, není tomu tak. Trojici Rusů se na vrchol dokonce podařilo vyjet na koních. Většina turistů taky k přiblížení použije několik lanovek a taky rolby… konec naříkání, pojďme si říct, jak na to.
Na vrchol pochopitelně vede několik cest, z nichž ta nejlehčí (a taky suverénně nejpoužívanější) je z jihu. Na celý výstup si můžete najmout agenturu, která by vám nejspíš zařídila odvoz už z Moskvy, ale my radši popíšeme, jak neplatit předražené služby. Po vlastní ose se musíte dostat do podhorského městečka Terskol. Taxíkem nebo pěšky dojdete na konec údolí do Azau. Zde začíná série lanovek, kterými se teoreticky můžete dostat k chatě Garabishi (nebo tay Barrel huts). Ušetříte si 7 km a 1500 výškových metrů, ale my přesto doporučujeme jít pěšky.
Barrel huts je obzvláště spektakulární místo, zvláště pokud jste zvyklí na upravené západoevropské chaty. Připravte se na hromadu barelových kontejnerů, omotané elektrickými dráty se smetištěm, záchody i pitnou vodou co by kamenem dohodil. Je to ale jen kilometr a 200 výškových metrů k Diesel hut, který je naopak nově zrekonstruovaná. Obě místa, mezi 3700 a 3900 m n. m., de facto slouží jako base camp.
Na vrchol se obvykle vyráží velmi brzo ráno, skoro až v noci, podle toho, kde máte nastavenou hranici – pro mě je to rozhodně hluboká noc. Před 3. ráno byste měli být na nohách. 2 kilometry a 500 metrů vám to zabere k Pastuchovým skalám. Celou cestu půjdete po široké cestě… protože ji každý den rovná několik roleb, které ke skalám vyváží turisty. Od skal ve 4600 je to další vertikální půlkilometr do sedla mezi západním (5642 m n. m.) a východním (5621 m n. m.) vrcholem. Celou cestu se jde pěšky bez náznaku obtížných úseků, největším nebezpečím tak je pouze ledovec, ve kterém ale i tak ročně zahyne několik lidí.
Velký pozor je potřeba dávat zejména za špatného počasí, kdy se může lehce stát, že neuvidíte dál než metr před sebe, a tak jednoduše spadnout třeba do trhliny. Sestupovka je stejná jako výstupovka, opět můžete využít soustavu roleb a lanovek, abyste se dostali dolů. Cesta se dá zvládnout klidně za dva dny, jen je potřeba dávat pozor na aklimatizaci.
Jsou i obtížnější cesty
Na Elbrus pochopitelně vedou i jiné cesty než lanovkou a po urolbované sjezdovce. Používá je minimum lidí, a tak je na nich vystavěná minimální infrastruktura, s žádnými chatami tedy nepočítejte. Na druhou stranu ale budete mít pravý horolezecký zážitek.
První z nich začíná taky na spodní stanici lanovek, ale nevydává se pod nimi, nýbrž na západ do sedla Khotiutau. Odtud se začne stoupat na sever směrem k západnímu vrcholu Elbrusu. Připravte se přibližně na tři noci pod stanem, ale výstup jako takový opět není technicky nijak mimořádně náročný.
Ostatní cesty ze severu, západu a východu se téměř nechodí. Připravte se zejména na zápasení se sněhem a ledovcovými trhlinami (a taky s takřka nemožností případné záchrany). Zejména cesta ze severu ale opět není nijak technicky náročná.
Přestože jsem zde Elbrus možná vylíčil jako hračku takřka pro všechny, není tomu tak. Nadmořská výška přes pět kilometrů dělá svoje a výšková nemoc zde rozhodně není jenom teorií. Vždycky pečlivě zvažte vaše schopnosti a zkušenosti. Better safe than sorry, jak se říká. Zejména špatné počasí umí udělat pěknou neplechu. Také doporučuji si ještě před případným odjezde zjistit aktuální situaci s povoleními na místě, v minulých letech se totiž dost často měnila.
